Prolog
Laurelia byla od malá jiná, je to totiž čarodějka. Ale v její vesnici nikdo o tom nevěděl, kromě jejich rodičů a to z dobrého důvodu.
Lidé ve vesnici byli silně věřící, hned by malou Laurelii Awanovou upálili. Milovala zvířátka a ony zas ji. Chránili ji a ona je. A ovládala přírodní živly. Stačilo ji mávnout rukou určitým směrem a vítr ji hned následoval.
Zrovna šla lesem do školy, když potkala uslyšela bolestné skučení. Vydala se za ním. Byla zvědavá velice. A hruď jakoby ji tlačil kámen. Nervózně šla za tím zvukem. Došla na místo a na malinkatý moment ztuhla. Byla tam liška s pacičkou v pastičce. Zkučela bolestí. Malá Laurelia se k ní hned vydala. Liška se jí lekla a chtěla utéct. Ale nešlo to a místo toho si ještě více způsobila bolest. „Neboj se lištičko,” zašeptala k ní Laurelia. Klekla si k ní a položila ji opatrně ruku na pacičku. Liška se uklidnila. A nechala dívku ať ji z toho osvobodí. To Laurelia taky udělala. Liška se ji uctivě poklonila. Laurelia se usmála a položila svoji ruku na poraněnou packu lišky. Pod její rukou se objevila velká záře. A když ustala pacička lišky byla zdravá. „Děkuji.” řekla liška. „Rádo se stalo.” odpověděla ji v mysli Laurelia. „Ty mě slyšíš?” zeptala se liška udiveně. „Ano.” odpověděla dívka a usmála se.
„A teď už radši běž, než nás někdo uvidí.”pověděla ji klidně liška.
„Já vím, budou si myslet, že jsem čarodějnice,” řekla naštvaně a zároveň smutně Laurelia.
Liška pokývala hlavou. A utekla.
Dívka tedy pokračovala v cestě do školy. Ale to netušila, že jí sleduje úlisný Avron, který čeká až udělá něco divného, aby ji mohl prohlásit za čarodějnicí a zbavit se jí. A být nejlepší ve třídě. Ve všem.
Ve škole se usadila do lavice a čekala na příchod učitelky.
Když přišla Avron hned běžel za ni. Laurelia měla špatný pocit. Ale učitelka prosadila Avrona si sednout a začala s výkladem. Pak byla přestávka a Laurelia zabořila nos do pohádkové knihy. Ostaní děti povykovali. Laurelia si jich však nevšímala a v klidu si četla. Dokud ji knížku nevytrhl rukou Avron. A začal z ní trhat stránky. „Co to děláš!” zarvala rozčíleně Laurelia a její oči zčervenaly. A její dlaně vzplanuly. „Čarodějnice!” zařval Avron. Laurelia se tím probrala ze svého vzteku a rozhlédla se po třídě. Byl kolem ni utvořeny kroužek vyděšených dětí. A všimla si, že učitelka je také přítomna.
Než mohla učitelka cokoliv říct, dveře do třídy se prudce otevřely. Dovnitř vstoupil vysoký muž s dlouhým pláštěm a šedivými vlasy, které mu spadaly na ramena. Jeho oči byly jasně modré a svítily jako dvě hvězdy. Všichni ve třídě ztichli, dokonce i Avron ztratil řeč. Muž se postavil doprostřed místnosti a pohledem se zastavil na Laurelii.
„Vy jste ta, o které jsem slyšel,“ promluvil hlubokým hlasem, který se nesl celou místností. Laurelia na něj překvapeně zírala, zatímco děti kolem ní se začaly krčit, jako by se bály, že přivedl něco zlého.
„Kdo jste?“ vydechla Laurelia, její hlas byl tichý, ale pevný.
„Někdo, kdo hledá takové jako ty,“ odpověděl muž a přikročil blíž. „Jsem Elizar, čaroděj. A ty jsi čarodějka, Laurelie. Tvé schopnosti jsou zázračné, ne děsivé. Přirozený dar od přírody samotné. Neboj se jich.“
Laurelia polkla, ale než mohla odpovědět, Avron vykřikl: „Čarodějnice! Vždycky jsem to věděl! Musíme ji nahlásit!“ Děti se okamžitě rozkřičely a učitelka vypadala, že se chystá něco říct.
Elizar ale pozvedl ruku a místnost opět utichla. „Vy všichni jste rychlí k soudu,“ řekl chladně, rozhlédl se po třídě. „Ale co byste dělali, kdyby nebylo někoho, kdo dokáže chránit tuto vesnici? Laurelia má dar, kterého byste se měli obávat pouze tehdy, pokud byste se proti ní postavili. Ale ona není hrozba. Ona je ochrana.“
„A proč bychom měli věřit vám?“ odsekla učitelka, ale její hlas zněl nejistě.
Elizar se usmál a položil na stůl malou lahvičku s modře zářící tekutinou. „Tahle vesnice má mnoho nepřátel – temné bytosti, které vylézají z lesů, aby vás pronásledovaly. Jedině někdo s jejími schopnostmi je může zastavit. Tohle je ochranný elixír, který vaše modlitby nenahradí. Ale pokud Laurelia neovládne své schopnosti, nikdy vás nedokáže ochránit.“
Děti i učitelka na něj hleděly jako uhranuté. Laurelia však měla v očích strach i zvědavost. „Co po mně chcete?“ zeptala se.
„Pojď se mnou,“ odpověděl Elizar. „Ukážu ti, jak ovládnout svou sílu. Pomůžu ti stát se tím, kým máš být. Ale volba je na tobě, Laurelie.“
Třída se na ni dívala. Laurelia cítila, jak se jí zrychlil dech. Věděla, že pokud zůstane, nikdy už nebudou věci jako dřív. Ale pokud odejde, co ji čeká? Přesto věděla, že zůstat nemůže.
„Půjdu,“ odpověděla nakonec a vzhlédla k Elizarovi.
Ten se usmál a kývl. „Moudré rozhodnutí.“
Žádné komentáře:
Okomentovat