Služebník
Přemístil se s ním přímo do pekelného hradu. Kde mu rozepnul ruce, ale přesto mu nasadil na jednu ruku náramek zabraňující používání magie. Nechtěl aby při trestu s ním se pokoušel bojovat.
„Co mi uděláš?” zeptal se s obavou Aurelius.
„Budeš sloužit u mého dvora po dobu sto let, ale pozor jakmile něco provedeš trest se ti prodlouží.” pohrozil mu.
„Cože, to si ze mě děláš prdel!?” zařval na něj. „Taková potupa!” A dupl si.
Lucifer byl spokojený sám se sebou ale s chováním syna nikoliv.
„Aurelie dávej si pozor jak s kým mluvíš.” napomenul ho.
„Já jsem lovec démonů, ještě k tomu zakladatel, já nemůžu být nějaký podělaný sluha a ještě k tomu u mých nepřátel!”
Ach ta pýcha, vypadá to že skočila i po mém synovi.
Nahlas však řekl něco jiného. „Dítě většina démonů jsou padlý andělé a nebo bohové zatracené Všemohoucím.”
Aurelius se mu podíval upřeně do oči. Když Lucifer viděl že ho syn vnímá a není ponořen do svého vzteku pokračoval. „Světlo nemusí být totéž co dobro a Temnota nemusí být totéž co zlo.”
„Tohle mi vždy říkávala matka.” řekl Aurelius.
„Též mi to řekla, když jsem se ptal proč se do mě zamilovala.” odpověděl otec v jeho pohledu bylo něco něžného.
„Proč se ale o tobě nikdy nezmínila?”
„Die jí to zakázal.” povzdechl si Lucifer. V očích se mu mihla zlost ale pak ji pohltil smutek.
„Proč jsi mě nikdy navštívil?”
„Nemohl jsem, ani jsem nevěděl že existuješ. Až do teď a potom jsem se dozvěděl že to ty my nejvíce vraždíš poddané na zemi.” v jeho očích vzplál hněv.
„Já…” řekl Aurelius ale nedokončil to.
„Teď zpátky k tvému trestu, sloužit začneš od zítřka a budeš spát v komoře pro služebnictvo.”
Aurelius zavrčel. „Takové ponížení.” zamumlal si pro sebe. V jeho očích byl znatelný vztek.
Lucifer se potutelně usmál.
Žádné komentáře:
Okomentovat