Černé křídlo (1)

Řád  Černé křídlo zajištuje rovnováhu světa, tím že jezde apokalypsy drží ve spánku. 

Prolog

Nebe potemnělo a hvězdy zhasly. Uprostřed světa, který se zvolna rozpadá, se ozývá děsivý zvuk – klapot kopyt čtyř jezdců. Proroctví hovořilo jasně: až čtyři jezdci povstanou, jedinou nadějí světa bude šestice vyvolených – ti, kteří stojí na hranici světla a stínu, dobrovolně opustili své božské dědictví a zasvětili se ochraně světa. Řád Černé křídlo.

Ekiras

Kamera se zaměříla na mladíka s vlnitými blond vlasy a zlatýma očima – Ekirase, syna Apollóna. Stojí na sluncem zalitém poli, jeho luk napjatý, šíp míří na blížící se stínovou bestii. Ekiras je zosobněním harmonie a soustředění, jeho přítomnost připomíná východ slunce. Přesto mu na tváři probleskne stín pochybností, protože jeho srdce tíží břímě, které jeho otec nikdy nepochopil. Vedle něj se objeví Alnder.i

Alnder

Syn Háda, Alnder, je Ekirasovým protipólem. Jeho oči jsou tmavé jako propasti podsvětí, kolem něj se vznáší aura chladného odhodlání. „Měl by ses přestat dívat na to slunce, jinak tě ty bestie překvapí,“ řekne a ušklíbne se. Alnder se jeví jako cynik, ale jeho činy často ukazují opak. Je to muž, který ví, co je bolest, a přesto se rozhodl stát štítem světa.

 Diarnaira

V dalším střihu se objevuje Diarnaira, dcera Athény. Její chladná, analytická mysl se projevuje i ve chvíli, kdy vede skupinu válečníků proti démonické hordě. „Zaútočte na jejich levé křídlo,“ přikazuje jasným hlasem. Je strategická, neústupná a plná pýchy, která jí často přináší problémy. Ale v jejím oku probleskne jiskra, když si uvědomí, že ne všichni členové týmu její logiku oceňují.

Ikaria

Daleko na severu se z mlhy vynoří Ikaria, dcera Chors. Její stříbrné vlasy září ve světle měsíce, zatímco její oči skenují neklidný les. „Ticho před bouří,“ zašeptá sama k sobě a pevně sevře svou dýku. Ikaria je ochránkyně srdce skupiny, její laskavost je často kontrastem ke krutosti světa kolem ní. Věří v naději, i když jí to ostatní často vyčítají.

Sorontur

Na bojišti, kde se řeka mění v krev, se ozývá smích. Sorontur, syn Lady, bojuje s bestií, zatímco na rtech má písničku. Jeho síla spočívá v odhodlání a humoru, což ho činí nepostradatelným, když se vše zdá ztracené. Je to muž, který by za své přátele položil život, přesto se jeho oči někdy ztrácejí ve vzpomínkách na dávné rány.

Aurelia

Na hradbách pevnosti stojí poslední z nich – Aurelia, dcera Živi. Její aura je divoká, nespoutaná. Zlaté vlasy jí vlají ve větru a v očích má plameny. Její rty šeptají starodávná zaklínadla, která živí život kolem ní. Aurelia je duše týmu, ale také jeho bouře. Přátelé ji milují, nepřátelé se jí bojí. „Máme práci,“ oznámí klidně, když vycítí, že hrozba se blíží.

 Kapitola 1 Probuzení jezdců apokalypsy. 

Prastarý chrám na okraji rozpadlé říše. Chrám je obklopen temným lesem, jehož stromy jsou pokřivené a mrtvé, jako by čekaly na konec světa. Vzduch je těžký a plný podivného ticha, které je děsivější než jakýkoliv hluk. Přesto tu někdo je, čaroděj. 

Levaris, mladý čaroděj, stojí uprostřed rozpadlého chrámu. V rukou drží starodávný artefakt – pečeť vytvořenou bohy, aby držela jezdce apokalypsy v jejich spánku. Zorathiel, padlý anděl, stojí v pozadí, oblečený v temné róbě, jeho křídla zlomená, ale přesto majestátní. Jeho oči září zlověstným světlem, když sleduje, jak Levaris dokončuje rituál.

„Jsem si jistý, že to zvládnu. Pečeť se zlomí, ale já budu ten, kdo je udrží pod kontrolou. Svět mě bude znát jako toho, kdo ovládá samotné jezdce.“Levaris s očima plnýma zděšení a třesoucím se hlasem řekl. 

„Samozřejmě, Levarisi. Moc, kterou získáš, překoná i samotné bohy. Ale pospěš si… pečeť oslabuje s každým tvým slovem.“ Zora řekl hlasem chladným a manipulativním. 

Levaris přikývne a začne odříkávat poslední slova prastarého zaklínadla. Jeho hlas se chvěje, ale nadšení v něm převládá. Artefakt se začne třást a z něj vyzařuje světlo – nejdříve jasné, pak temné a děsivé.

Jakmile Levaris dokončí zaklínadlo, chrám se začne otřásat. Ze země vytryskne černá energie, která se stáčí a formuje kolem artefaktu. Ve vzduchu je cítit smrt a zkáza. Zorathiel se usměje, jeho oči září triumfem.

Ze země se ozývá praskání – kámen puká, a z podlahy chrámu začíná vystupovat první jezdec. Jeho příchod je pomalý, ale nezastavitelný. Smrt, zahalená v plášti, který pohlcuje veškeré světlo, drží kosu, jejíž čepel odráží nejen světlo, ale i obrazy životů, které vzala.

Levaris s napůl vítězoslavným a napůl zděšeným výraze. 

„To je… Smrt.“

Ihned jak ji vypustily, divokou nekontrolovanou, začaly pod ní umírat rostliny. 

„Ano. A další budou následovat.“ Zorathiel řekl poklidně ale pyšně. 

Smrt zvedne hlavu, její tvář je zakrytá kápí, ale její pohled je cítit v každém koutě chrámu. Její hlas zní jako ozvěna mnoha hlasů, mužských i ženských, chladných a prázdných.

„Kdo mě probudil? Kdo se odvážil narušit věčný klid?“ ptá se Smrt. 

„Já… já jsem tě probudil, abys sloužila mně. Já jsem teď tvůj pán.“ řekl Levaris váhavě. 

Smrt se zasměje, smích je dutý a děsivý. Její přítomnost začne vysávat život z okolního chrámu – tráva u vchodu usychá, květiny se mění v prach.

„Pán? Ty? Ne, čaroději. Já nesloužím nikomu. Ani tobě, ani tomuto padlému stínu.“ Smrt pobaveně zavrtí hlavou. 

Zvedne kosu a pomalu se otočí k Zorathielovi, který však zůstává klidný.

„A přesto jsi tady, Smrti. Probuzená mnou. Potřebuješ mě stejně jako ostatní, abys rozpoutala to, co má přijít.“

Smrt zaváhá, ale pak skloní kosu. Zorathiel ví, že ji nemůže ovládnout, ale jejich cíle se momentálně shodují – přivést svět na pokraj zkázy. 

Členové Řádu Černé křídlo okamžitě cítí narušení rovnováhy světa. Rada starších je informována, ale zprávy přicházejí příliš pozdě – jezdec Smrti je již na svobodě.

Zorathiel přesvědčí Levarise, aby pokračoval v rituálu. Pečeť se začíná zcela rozpadat a další jezdci se probouzejí – Hlad, Válka a Mor, každý z nich přináší ještě větší chaos.

Smrt opouští chrám, její přítomnost mizí v temném oparu, který se šíří světem. Zorathiel se dívá za ní s triumfálním úsměvem, zatímco Levaris si začíná uvědomovat, že možná udělal osudovou chybu. Ale je už příliš pozdě – další pečeť je na pokraji prasknutí.

Probuzení druhého jezdce

 Po prasknutí první pečetě se chrám změní. Z jeho zdí začne vytékat temná, hustá tekutina připomínající dehet, která pohlcuje veškerý život kolem. Atmosféra zhoustne, vzduch se stává těžkým a horkým, jako by z něj byl vysáván kyslík.

Zorathiel stojí uprostřed chrámu a Levaris, který je nyní zbledlý a třese se jak ratlík, pokračuje v odříkávání zaklínadel. Ze země začínají vycházet kořeny, mrtvé a vyschlé, a splétají se do podoby postavy. Postava je kostnatá, kůže napnutá přes kosti, oči hluboké a hladové. Hlad se probudí s pronikavým křikem, jako by mu nikdy nedali jídlo, po kterém touží.

„Jsem tady! Svět mě volal, a já přicházím. Přinesu hlad každému, kdo se odváží dýchat.“ řekl nadšeně Hlad. 

 „Tohle… jsem nečekal. Tohle… není to, co jsi mi slíbil, Zorathieli!“ Levaris povídá s hrůzou.  

„Tohle je přesně to, co bylo třeba. Neměl jsi snad dost odvahy na to přijmout sílu?“ Zorathiel řekl chladně. 

Hlad se otočí ke Zorathielovi, jako by zvažoval, zda by měl padlého anděla pozřít. Pak se však odvrátí a začne vysávat energii z chrámu. Okolní les začne chřadnout, stromy se rozpadají na prach a země praská. V dálce se na obloze začnou formovat bouřkové mraky, které nesou smrtící sucha.

Probuzení třetího jezdce

Chrám nyní vypadá jako bitevní pole. Kusy zdí jsou rozervané, země je pokrytá prachem a zbraněmi, které tam předtím nebyly. Ve vzduchu je cítit kov a krev.

Další pečeť praskne s ohlušujícím zvukem. Z prasklin v zemi vytrysknou plameny a v jejich středu se objeví Válka. Je to válečník v těžkém, zčernalém brnění, zbrocený krví. V ruce drží masivní meč, který pohlcuje světlo a zanechává za sebou stopu destrukce.

„Probuďte se, národy světa. Dnes je čas prolít krev! Dnes je čas války!“ jásal Válka.  

 „Tohle nejde ovládnout! Zorathieli, co jsem to udělal?“ Levaris je vyděšený a zmatený 

„Nejsou tu, aby byli ovládáni. Jsou tu, aby nastolili nový řád – chaos a zkázu!“ Zorathiel  řekl s triumfálním smíchem

Válka vykročí vpřed a každým krokem zanechává na zemi šrámy a hořící trávu. Jeho meč začne zářit rudě a v dálce se lidé, ovlivnění jeho přítomností, začnou mezi sebou hádat, bojovat a zabíjet.

Probuzení čtvrtého jezdce

 Chrám je nyní zcela zničen, z jeho trosek stoupá hustý černý kouř. Kolem panuje ticho, ale to ticho není uklidňující – je to předzvěst neviditelného nepřítele, který se blíží.

 Když praskne poslední pečeť, vše se ponoří do temnoty. Z této temnoty se vynoří Mor – jezdec, který nejezdí na koni, ale vznáší se v oblaku jedovatých plynů. Jeho tělo je pokryté ranami a jeho dotek přináší nákazu a smrt. Jeho dech je cítit jako spálená kůže a nemoc.

„Svět je přeplněný. Já jej vyčistím. Nikdo nebude ušetřen, žádné království nezůstane nedotčeno.“ řekl Mor. 

 „Tohle jsem nechtěl! Nechtěl jsem to takhle!“ Levaris se zhroutí na kolena, v očích slzy.  

 „Neplač, chlapče. Dívej se na svůj výtvor. Dívej se na začátek konce!“ Zorathiel  vítězoslavně

Mor se rozšíří do světa jako tichá vlna. Voda v okolí začne hnít, zvířata umírají na neznámé nemoci a lidé daleko od chrámu začnou trpět horečkami, jejichž příčinu nikdo nedokáže vysvětlit.

Po vypuštění všech čtyř jezdců. 

 Setkání Rady a příchod jezdců

Sídlo Rady Černého křídla, ukryté ve starém klášteře obklopeném neproniknutelnou magickou bariérou. Chrám stojí na rozhraní mezi světy, symbolizující rovnováhu, kterou Řád chrání. Místnost je vyzdobena symboly bohů a živlů, a uprostřed je velký kulatý stůl, kde se schází členové Rady.

Rada právě debatuje o katastrofě, která postihla svět. Pečeť jezdců byla zlomena a svět začíná chápat rozsah hrozby. Členové Rady, zastupující různé světy a božstva, se hádají, zda má smysl bojovat nebo se pokusit vyjednávat. Zničehonic je klášter otřesen mocnou energií. Bariéra, která po staletí chránila sídlo Rady, se rozpadá, a ve dveřích se objeví čtyři postavy – Smrt, Hlad, Válka a Mor.

„To není možné. Jak mohli prolomit naši ochranu?“ Stařešina Rady zvedne se od stolu, pohled plný děsu. 

„Je to Smrt. Ona jediná může projít jakoukoli bariérou. A za ní… další. Jsme příliš pomalí.“ Člen Rady zastupující Háda řekl

Jezdci vstoupí do sálu. Jejich přítomnost ochromí všechny členy Rady, jejich aura je tak mocná, že i nejzkušenější členové cítí, jak se jim podlamují kolena.

„Vaše pečeť nás držela příliš dlouho. Nyní jsme zpět. Svět je slabý a připraven na očistu.“ řekl klidným ale mrazivým hlasem. 

„Vy, kteří si říkáte strážci rovnováhy, jste v tom selhali. Sledujte, jak váš milovaný řád padne stejně jako svět, který jste chránili.“ Válka pověděl s úšklebkem. 

„A já si vezmu vše, co mi patří. Je načase, aby svět pocítil, co znamená prázdnota.“ řekl Hlad se šílenstvým v očích. 

„Nikdo nepřežije. Ani vy, mocní rádci.“ Mor řekne tichým, hrozivý šepot.

„Možná jste prolomili pečeť, ale i vaše moc má své limity. Svět se sjednotí, aby vás zastavil.“ Člen Rady zastupující Athénu vyčkává, ale nakonec promluví

„Sjednotí? Lidé, bohové, démoni – každý z nich myslí jen na sebe. Rozpadnou se dřív, než stačí vytvořit odpor. A vy s nimi.“vysmívá se Smrt. 

Bitva v sídle Rady

Jezdci nezačínají jednat přímo. Zpočátku nechají svoji auru a moc působit – světla začínají pohasínat, vzduch se stává těžkým, a magická ochrana sídla je zcela zničena. Někteří členové Rady (slabší nebo méně zkušení) omdlévají, zatímco ostatní se připravují na zoufalý boj.

Smrt jedním máchnutím své kosy začne vysávat životní sílu členů Rady, kteří nestihnou aktivovat obranu.

Hlad způsobí zmatek jeho přítomnost vyvolává chaos – mezi členy Rady vypuknou hádky, protože jejich nejtemnější touhy se dostanou na povrch.

Válka útočí přímo rozbije kulatý stůl uprostřed místnosti a rozsévá destrukci. Několik členů Rady se ho pokouší zastavit, ale jejich kouzla selhávají. 

Mor šíří nákazu. Jeho aura způsobuje, že slabší členové okamžitě začnou trpět neznámou nemocí.

Šest mladých hrdinů je přivoláno do sídla Rady, ale přicházejí příliš pozdě, aby zabránili prvnímu střetu. Když dorazí, spatří chaos: členové Rady bojují o holý život, zatímco jezdci rozsévají zkázu.

„Nemůžeme je nechat zabít všechny! Musíme něco udělat!“  Ekiras je otřesen, ale vzeklý.

„A co přesně? Myslíš, že jsme na něco takového připravení? Jsou to jezdci apokalypsy.“ řekl Alnder chladně s podtonem strachu. 

„Alndere má pravdu. Nemůžeme na ně zaútočit přímo. Musíme evakuovat, co zbylo z Rady, a přemýšlet o strategii.“  Diarnaira zadržuje paniku, snaží se řídit logikou. 

„Cítím… že každou chvíli zemřou další. Nemáme čas váhat.“ řekne  Ikaira tichým třesoucím se hlasem. 

„Ne! Nemůžeme utéct. Když je necháme vyhrát tady, už nikdy nebudeme mít šanci!“ zařval Sorontur rozzlobeně. 

„Soronture, pokud umřeme teď, nikdo nezůstane, aby bojoval dál. Diarnaira má pravdu, musíme se stáhnout.“ řekla Aurelia vážně s bolestí. 

Nakonec Diarnaira přesvědčí ostatní, aby jednali takticky. Rozdělí se do skupin – Ekiras, Ikaria a Aurelia pomohou evakuovat přeživší členy Rady, zatímco Sorontur, Alnder a Diarnaira se pokusí zdržet jezdce natolik, aby měli ostatní čas uprchnout.