Epilog
Láska mezi Světlem a Temnotou
Aurelius a Chariel věděli, že jejich cesta nikdy nebude jednoduchá. Peklo a Nebesa je sledovaly s nedůvěrou, vždy připraveny zasáhnout, pokud by jejich láska narušila křehkou rovnováhu. Přesto, navzdory všem překážkám, zůstali spolu.
Chariel se stal Aureliovou oporou, klidnou silou, která ho učila ovládat své emoce a vidět svět jinak než skrze zmatek a chaos. Aurelius, se svou divokou energií a odhodláním, naučil Chariela, že život nemusí být jen o povinnostech a pravidlech – že i anděl může někdy ochutnat svobodu.
V pekle Lucifer sledoval svého syna z dálky, pozorně sledující jeho činy. Přestože ho zpočátku rozzuřilo, že si Aurelius vybral za partnera anděla, časem musel uznat, že jejich láska nezpůsobila destrukci, jakou očekával. Peklo stále stálo, stejně tak Nebesa.
„Možná ten kluk ví, co dělá,“ zamumlal si jednou, když ho démoni upozornili na další zprávy o Aureliovi a Charielovi. „Ale pokud z toho bude problém, já ten nebeský rod zničím.“
Ale hluboko uvnitř věděl, že Aurelius není jako on. Možná, jen možná, jeho syn našel něco, co Lucifer sám nikdy nepoznal – opravdové spojení.
Na Nebesích Rafael zůstal odměřený. Nepromlouval o svém synovi a o jeho zakázaném vztahu, ale nezasáhl. Možná proto, že i on, hluboko uvnitř, chtěl věřit, že Chariel dokáže najít cestu, která spojí světlo a temnotu bez ničení jednoho či druhého.
Ale jakákoliv zmínka o Aureliovi na Nebesích zůstávala tabu. Andělé se dívali jinam, tiše sledující, ale nikdy nezasahující. Nebesa si nebyla jistá, zda ten vztah ignorovat, nebo se ho bát.
Aurelius a Chariel našli útočiště na Zemi, kde mohli žít bez neustálého dohledu. Společně se starali o svět zpoza stínů – pomáhali ztraceným duším, napravovali chyby mezi Nebesy a Peklem a chránili rovnováhu, kterou jejich láska kdysi ohrozila.
Jedné noci, kdy seděli pod hvězdnou oblohou, Aurelius tiše promluvil: „Myslíš, že nás někdy přijmou? Peklo, Nebesa… naši otcové?“
Chariel ho jemně pohladil po černých křídlech a odpověděl: „Možná. A možná ne. Ale na tom nezáleží. Máme jeden druhého, a to stačí.“
Aurelius se usmál, jeho zlaté oči odrážely hvězdy. „Máš pravdu. Ale víš, co ještě máme?“
Chariel pozvedl obočí. „Co?“
„Zábavu. Spoustu zábavy.“
A tak, mezi světlem a temnotou, láskou a nepřátelstvím, začali psát svůj vlastní příběh – příběh o spojení dvou světů, které se měly navždy rozdělovat, ale rozhodly se bojovat za své místo společně. A kdo ví? Možná jednou ukáží Nebesům a Peklu, že svět není černobílý, ale plný možností.
Nádhera, krásný konec
OdpovědětVymazat