Místnost byla osvětlena jen slabým rudým světlem z praskajícího ohně v obrovském krbu. Stěny jeskyně, hladké a lesklé jako obsidián, odrážely plameny, jejichž stíny tančily po celé místnosti. Lucifer seděl na trůnu vytesaném z černého kamene, unavený z nekonečných povinností vládce pekel. Jeho zářivě rudé oči se přivřely, když se snažil najít chvíli klidu.
Ale Aurelius měl jiné plány.
„Tatíííí!“ křikl malý démon a rozběhl se přímo k Luciferovi. V ruce držel něco, co vypadalo jako... pekelný kontrakt? Roztrhaný na cáry.
Lucifer se narovnal, jeho rudé oči okamžitě zazářily. „Aurelie, co jsi to zase udělal?“ zeptal se hlasem tak hlubokým, že otřásl celou místností.
Aurelius se zaculil a zakoulel očima, přičemž si okázale hrál s rohem jednoho papíru. „Chtěl jsem si jen trochu kreslit! Ty tvoje papíry vypadají hrozně nudně.“
Lucifer vstal, jeho dlouhý plášť se rozvířil za ním jako černá vlna. „To nejsou jen papíry, ty malý nezvedenče! To je smlouva se smrtelnými dušemi, na které jsem pracoval dvě staletí!“
„Hm... stejně to bylo ošklivé,“ pokrčil rameny Aurelius a zvedl papír, na kterém bylo neumělé dětské kreslení. Byl tam nakreslen Lucifer s velkými rohy a vedle něj... malý Aurelius, jak drží jeho ruku. Oba se tvářili šťastně.
Lucifer na okamžik ztratil slova. Jeho tvář, obvykle tvrdá jako kámen, zjemněla. Ale jen na chvíli.
„To neznamená, že ti to projde!“ zavrčel a udělal krok k synovi. Aurelius bleskově uskočil.
„Chyť mě, jestli to dokážeš!“ smál se, běhal kolem trůnu a začal se ztrácet mezi sochami démonů. Lucifer za ním povzdechl, zavrtěl hlavou a vrhl se do pronásledování. Křik a smích se rozléhaly pekelnou komnatou, jak Lucifer, vládce pekel, naháněl svého neposedného syna, který pokaždé o vlásek unikl.
Možná byl králem pekla, ale v tomhle okamžiku se cítil spíš jako unavený otec.
Lucifer prudce zatočil za rohem, kde se Aurelius schovával za jedním z masivních sloupů. Malý démon neodolal a vykoukl, aby se podíval, jak blízko je jeho otec. To byla osudová chyba.
„Mám tě!“ zavrčel Lucifer a v jednom ladném pohybu Aurelia popadl. Malý démon kopal nohama, mával rukama a smál se tak, že se celá pekelná síň otřásala.
„No tak, tati! To bylo jen pro zábavu!“ žadonil, zatímco se ho Lucifer držel pevně jednou rukou a druhou si promnul kořen nosu. Jeho trpělivost byla u konce.
„Zábava? Ty tomu říkáš zábava, když zničíš dvěstěletou smlouvu? To byla práce na celé věky! Myslíš si, že mám čas na to, abych napravoval tvoje hlouposti?“
Aurelius se přestal smát a trochu se zamračil. „Ale tys pořád jen pracoval. Nikdy se mnou nic neděláš.“
Lucifer na okamžik ztuhl. To ho zaskočilo. Hleděl na Aurelia, který visel v jeho ruce, a všiml si, že ten obvykle veselý pohled na synově tváři zmizel.
„To není omluva, proč roztrhat pekelný kontrakt!“ zavrčel, ale jeho tón už nebyl tak přísný. Položil Aurelia na zem, ale stále na něj hleděl s přísným pohledem. „A teď dostaneš trest.“
Aurelius zalapal po dechu. „Co za trest?“
Lucifer se sklonil k synovi a jeho tvář byla vážná. „Žádné létání na celý týden.“
„Cože?!“ vykřikl Aurelius a jeho křídla se vzpurně zatřepetala. „To je nespravedlivé!“
„Je to spravedlivé,“ odpověděl Lucifer klidně. „A za každou stížnost to prodloužím o den.“
Aurelius na něj zíral, zjevně bojoval s touhou něco odseknout. Nakonec však jen zkřížil ruce na prsou a zamračil se. „Fajn. Ale stejně jsi nudný.“
Lucifer si povzdechl a narovnal se. „A ty jsi nezvedený. Ale jsi můj syn.“ Pak sáhl do pláště a vytáhl nový kontrakt, který si okamžitě začal přepisovat.
Aurelius se zkusil usmát, ale když uviděl Luciferovu tvář ponořenou zpět do práce, posmutněl. Po chvíli však došel k rozhodnutí. Natáhl ruku a zatahal Lucifera za plášť.
„Co teď?“ zeptal se Lucifer unaveně, aniž by vzhlédl.
„Co kdybych ti pomohl? Třeba to rychleji doděláme... a pak si půjdeme hrát?“ Aurelius se na něj podíval s těma svýma velkýma očima plnýma naděje.
Lucifer vzhlédl. Přemýšlel jen chvilku, než mu na tváři zacukal nepatrný úsměv. „Dobře. Ale nebude to hra. Naučím tě, jak sepsat smlouvu, aby ses příště vyhnul problémům.“
Aurelius nadšeně přikývl. A tak, místo trestu, trávili společně večer nad pergamenem. Možná to nebylo hraní, ale byla to chvíle, kdy se Lucifer cítil spíš jako otec než vládce pekel. A Aurelius věděl, že jeho otec ho má rád – i přes všechny jeho lumpárny.
Lucifer seděl u svého trůnu a zamyšleně přepisoval roztrhaný kontrakt. Černé pero z ďáblova peří křísalo jiskry pokaždé, když narazilo na pergamen, a rudé světlo z krbu tančilo po jeho unavené tváři. Kolem byla tichá atmosféra, která naznačovala, že i peklo má někdy své klidné chvíle.
Ovšem tento klid nevydržel dlouho.
„Tati! Podívej!“ zazněl Aureliův hlas z vrcholu sálu. Lucifer zvedl oči – jen aby spatřil svého syna, jak se vznáší ve vzduchu, mávajíc svými černými péřovými křídly, která házela temné odlesky do rudého světla. Aurelius kroužil ve vzduchu jako malý havran, radostně se smál a dělal vývrtky.
Lucifer ztuhl. Položil pero na pergamen a pomalu se postavil. „Aurelie,“ zavrčel hlubokým hlasem, který rozvibroval stěny. „Co si myslíš, že děláš?“
Aurelius se zastavil uprostřed letu, jeho křídla lehce mávala, aby se udržel ve vzduchu. Z jeho tváře však zmizel jen zlomek radosti. „Letím!“ prohlásil hrdě, jako by na tom nebylo nic špatného.
„Zakázal jsem ti létat,“ pokračoval Lucifer temně, jeho pohled se zužoval. „Chceš, abych ten trest prodloužil?“
„Ale tati!“ Aurelius se snesl o něco níž, ale stále byl mimo dosah. „Nešlo to vydržet. Křídla mě svěděla! Musel jsem je protáhnout. A podívej, jak dobře mi to jde!“ Otočil se ve vzduchu a elegantně přistál na kamenném sloupu.
Lucifer si přejel rukou po tváři. „Ty mě jednou přivedeš do záhuby,“ zamumlal si pro sebe. „Slez dolů. Okamžitě.“
Aurelius se zašklebil. „A když neslezu?“ zeptal se s jiskřičkami vzpurnosti v očích. Jeho křídla se roztáhla do celé své šíře, péra se zaleskla jako obsidián. „Co uděláš, tati? Chytíš mě?“
Lucifer na něj upřel pohled, ze kterého by se zatřásl každý démon. „Věř mi, že to nechceš zjistit.“
Ale Aurelius, jak bylo jeho zvykem, si nedal říct. Rozběhl se po kamenném sloupu, odrazil se a znovu vzlétl. „No tak, tati! Jen mě chyť!“ smál se a kroužil nad Luciferem.
Lucifer si povzdechl. Bylo jasné, že slova nepomůžou. Zvedl ruku, z níž se okamžitě vyrojily rudé plameny, a udělal gesto směrem k Aureliovi. Vzduchem se mihla vlna energie a Aurelius náhle ztuhl uprostřed letu. Křídla se přestala pohybovat, a než se nadál, začal padat.
Lucifer natáhl druhou ruku a jeho syn se zastavil těsně nad zemí, jako by byl chycen neviditelnou silou. Aurelius se začal zmítat, ale bez úspěchu. „To je nefér!“ křičel. „To je podvádění!“
Lucifer k němu přistoupil a nechal ho lehce dopadnout na zem. „Aurelie,“ řekl hlubokým, ale tentokrát klidnějším hlasem. „Překračování mých zákazů nebude mít žádné výhody. Let je pro tebe radost, a já tě o něj nechci připravit, ale pokud nedodržíš pravidla, bude to trvat déle, než se dočkáš.“
Aurelius svěsil hlavu a špičkou boty kopal do kamene. „Já vím,“ zamumlal. „Ale já to prostě nevydržel.“
Lucifer si klekl, aby byl na jeho úrovni, a položil mu ruku na rameno. „Slib mi, že už nebudeš vzdorovat jen proto, že chceš otestovat moji trpělivost.“
Aurelius zvedl pohled a přikývl. „Dobře... slibuju. Ale můžeš mi prosím zkrátit ten trest? Aspoň trochu?“
Lucifer si ho chvíli měřil přísným pohledem, ale nakonec se mu na tváři objevil nepatrný úsměv. „Uvidíme, jak se budeš chovat. A teď běž. Máš ještě práci na těch smlouvách, nezapomeň.“
Aurelius se usmál, i když jeho křídla svěsila neochotně. „Dobře, tati,“ řekl a odkráčel k pracovním stolům. Jeho hlava už vymýšlela další plán, jak otce přechytračit – ale to si zatím nechal pro sebe.
Další den začal v pekle klidně. Alespoň to tak vypadalo na první pohled. Lucifer, stále ještě unavený z předchozích Aureliových kousků, seděl na svém trůnu a pracoval na nové smlouvě. Tentokrát se snažil nevšímat jakýchkoli neobvyklých zvuků přicházejících z místnosti vedle, protože věděl, že Aurelius něco kutí. Doufal, že ho zaneprázdněnost přivede k poslušnosti.
Samozřejmě, že to byla jen naivní naděje.
Najednou se ozvala rána. Obrovská rána. Stěny sálu se otřásly, ozvěna se nesla celým prostorem a ze stropu začaly padat drobné kamínky. Lucifer ztuhl. Položil pero na stůl, zhluboka se nadechl, a než stihl cokoli říct, do místnosti vběhl Aurelius.
Na sobě měl cosi, co připomínalo zbroj slepenou z kusů starých pekelných relikvií, na hlavě přilbu vyrobenou z něčeho, co Lucifer nechtěl ani identifikovat, a v ruce držel malý trojzubec, který zářil zvláštním světlem.
„Tati! Podívej!“ vykřikl nadšeně. „Vymyslel jsem úplně nové kouzlo! A ono... no, trochu to bouchlo, ale nic vážného!“ Jeho tvář byla rozzářená, jako by právě objevil nový kontinent.
Lucifer se zvedl z trůnu. „Aurelie,“ začal pomalu, jeho hlas hluboký a výstražný, „co jsi udělal?“
„Nic moc!“ Aurelius udělal krok zpět, jako by tušil, co přijde. „Jen jsem chtěl trochu vylepšit ty staré kouzla. No, možná jsem omylem zasáhl tu knihovnu s těmi prastarými svitky, co máš vedle… ale nebyly tam důležité věci, že ne?“
Luciferův výraz ztuhl. „Knihovnu?“ zeptal se nebezpečně klidným hlasem. „Moji knihovnu s kouzly, která jsem sbíral celá tisíciletí? Tu knihovnu?“
„Ehm... ano?“ Aurelius se nervózně podrbal na zátylku. „Ale vlastně to není tak špatné! Koukej!“ Zvedl svůj trojzubec a pokusil se seslat malé kouzlo. Malý záblesk světla vystřelil směrem ke stropu – a náhle explodoval, zanechávajíc další kouřovou skvrnu na zdi.
Lucifer přimhouřil oči. „Dej mi ten trojzubec,“ řekl tiše.
„Ale tati!“ protestoval Aurelius a couvl. „Je to moje nejlepší vynález!“
„Dej. Mi. To.“ Luciferův hlas byl nyní hluboký jako hrom. V místnosti zavládlo ticho. Aurelius s povzdechem podal trojzubec svému otci.
„Co jsem ti říkal o tom, abys nezničil něco, co má větší hodnotu, než si dokážeš představit?“ zeptal se Lucifer a zlomil trojzubec ve dví jediným pohybem. Aurelius vykulil oči.
„To bylo přehnané!“ vykřikl. „Já jen... chtěl jsem být jako ty!“
To Luciferem trochu otřáslo. Na okamžik se zarazil. „Jako já?“ zopakoval, překvapený.
Aurelius se zamračil a zkřížil ruce. „No jo. Ty umíš všechno. Všichni tě poslouchají. Chtěl jsem taky udělat něco, na co bys byl pyšný.“
Lucifer si povzdechl a na moment zavřel oči. Když je otevřel, klekl si k Aureliovi, aby mu mohl hledět přímo do očí. „Aurelie,“ začal tiše, „mám na tebe být pyšný za to, že se snažíš, ne za to, že boříš můj svět na kusy. Jsi ještě mladý. Je spousta věcí, které tě můžu naučit, ale musíš mi naslouchat.“
„Ale ty mě pořád jen káráš,“ zamumlal Aurelius. „Jak se mám něco naučit, když mi nic nedovolíš?“
Lucifer chvíli mlčel, pak se postavil. „Dobře,“ řekl nakonec. „Pojď se mnou. Ale pokud ještě jednou něco zničíš, budeš mít zakázané cokoli tvořit na celý měsíc.“
Aurelius se rozzářil. „Kam jdeme?“
„Učit tě kouzla správně. Bez výbuchů.“ Lucifer se otočil a kráčel ke své osobní učebně. Aurelius ho následoval s nadšeným úsměvem. Možná měl otec pravdu. Možná byl čas skutečně poslouchat – alespoň chvíli.
Lucifer stál ve své pracovně, kde se snažil dokončit další důležitý dokument. Svíce kolem něj vrhaly dlouhé stíny, zatímco jeho rudé oči byly upřeny na pergamen. Soustředění bylo absolutní, dokud se v rohu místnosti neozvalo podezřelé šustění.
Lucifer nehnul ani brvou. „Aurelie,“ promluvil temně, aniž by zvedl zrak, „co zase děláš?“
„Nic!“ ozval se nevinný hlas zpoza jednoho z regálů. Šustění ustalo.
Lucifer zvedl hlavu a zavrčel. „Tvé nic obvykle znamená katastrofa. Vylez.“
Aurelius pomalu vykoukl zpoza regálu. V rukou držel cosi, co vypadalo jako stará kniha s přezkou, která byla očividně roztržená. „Jen jsem si ji... půjčil,“ řekl s úsměvem.
Lucifer přimhouřil oči. „To je Grimoár zatracených! Nejen že jsi ho neměl vůbec najít, ale rozhodně jsi ho neměl otevřít. Co jsi provedl, Aurelie?“
Aurelius se na okamžik zarazil. Pak s hranou nevinností odpověděl: „Možná jsem... náhodou vypustil pár duchů? Ale jen malých! A myslím, že jeden mi slíbil, že uklidí moji komnatu.“
Lucifer se zhluboka nadechl. „Kde jsou teď?“ zeptal se s chladnou autoritou.
Aurelius pokrčil rameny. „No, jeden prolétl stropem, druhý šel křičet někam do sklepení, a třetí... možná rozbil něco v jídelně. Ale ten uklízecí je pořád se mnou!“
Lucifer se na okamžik odmlčel a pak pomalu vstal. Každý jeho pohyb byl jako hrozba sama o sobě. „Aurelie, máš přesně deset sekund, než ti zakážu dotknout se jakékoliv knihy, kouzla, nebo předmětu do konce tvého mládí.“
Aurelius, místo aby se polekal, se rošťácky usmál. „Deset sekund? Myslíš, že mě chytíš?“
S těmito slovy se rozběhl. Jeho černá péřová křídla se roztáhla, a než Lucifer stačil udělat krok, Aurelius vyskočil a elegantně proletěl dveřmi.
Lucifer zavrčel a okamžitě se vydal za ním. „AURELIE! Tentokrát už tě nezachrání ani tvé nevinné oči!“
Aurelius se mezitím smál, když prolétal obřími chodbami. „No tak, tati! Pohni si! Ty se už ani pořádně nehýbeš! Není divu, že pořád jen sedíš na trůnu!“
Lucifer za ním spustil pekelný výkřik, který otřásl stropy. „Když tě chytím, budeš toho litovat, ty malý nezvedenče!“
Aurelius vyrazil do obrovské haly s ozdobnými sloupy a začal kroužit vysoko nad zemí. Když spatřil Lucifera, jak se zastavil uprostřed sálu, provokativně zamával křídly. „To je všechno, co umíš? Vážně bych čekal víc od samotného vládce pekel!“
Lucifer se narovnal, jeho oči začaly hořet jasnějším rudým světlem. „Dobrá tedy,“ pronesl tiše, ale hrozivě. „Chtěl sis hrát. Tak hrajme.“
V tom okamžiku Lucifer luskl prsty a Aurelius pocítil, jak jeho křídla ztěžkla. S každým mávnutím byly těžší a těžší, až se zřítil dolů. Při dopadu na měkký koberec jen vyjekl.
„To je podvádění!“ zakřičel Aurelius, zatímco se snažil zvednout.
Lucifer k němu klidně přešel, shlédl na něj a s nepatrným úšklebkem pronesl: „Říkal jsi, že jsem pomalý. Myslím, že jsem tě dohnal.“
Aurelius se zavrtěl, ale věděl, že tentokrát prohrál. „No dobře,“ zamumlal, „ale musíš uznat, že jsem rychlejší než minule.“
Lucifer zavrtěl hlavou. „Rychlejší možná jsi. Ale chytřejší? To si ještě musíme domluvit.“ Uchopil Aurelia za límec a zvedl ho na nohy. „A teď jdeme uklidit ten nepořádek, který jsi způsobil. A Grimoár zatracených? Už nikdy nesmíš ani pohlédnout jeho směrem.“
„Fajn,“ odvětil Aurelius, ale koutky úst se mu stále zvedaly do úsměvu. „Aspoň je to tady teď zábavnější.“
Lucifer jen protočil oči a vedl svého neposlušného syna zpět. Ve skrytu duše však věděl, že tohle ještě zdaleka není konec Aureliových provokací.
Peklo se ponořilo do nezvyklého ticha. Ticho, které Lucifer, vládce podsvětí, rozhodně nepovažoval za příjemné. Ticho totiž většinou znamenalo, že jeho syn Aurelius plánuje něco neuvěřitelně hloupého nebo nebezpečného. Tentokrát to byla obojí kombinace.
Lucifer seděl na trůnu, když náhle ucítil neklidnou energii, která se šířila chodbami. Zvedl hlavu, jeho rudé oči zářily, a zavrčel. „Aurelie,“ zabručel tiše, „co jsi to zase udělal?“
Odpovědi se mu dostalo v podobě ohlušující exploze, která otřásla celým trůnním sálem. Stěny se zatřásly, kousky kamene odpadly ze stropu a vzduch zaplnil zápach síry a spáleniny. Z kouře se vynořil Aurelius, jeho černá péřová křídla roztáhlá, ruce zvednuté, jako by se snažil omluvit, a na jeho tváři výraz plný provinilé nevinnosti.
„Ehm, tati?“ začal opatrně. „Můžeš na chvilku zapomenout na to, že jsi vládce pekel, a prostě být jen můj táta?“
Lucifer, který se už nadechoval k výbuchu vzteku, se zarazil. „Tohle se mi líbit nebude, že?“
Aurelius nervózně couvl. „No, řekněme, že jsem možná otevřel... takovou... malou bránu... do lidského světa.“
Luciferova tvář ztuhla. „Bránu? Do lidského světa?“ Jeho hlas byl chladný jako led. „A proč bys to, pro všechny démony, dělal?“
„Chtěl jsem se podívat na povrch!“ bránil se Aurelius. „Pořád říkáš, že peklo je můj domov, ale jak mám vědět, že není něco lepšího tam nahoře? No... a možná jsem vypustil pár... ehm... nestvůr.“
„Nestvůr?“ zopakoval Lucifer a jeho hlas nyní rezonoval místností jako hrom. „Jakých nestvůr, Aurelie?“
„Nic velkého!“ vykřikl Aurelius rychle a zvedl ruce. „Jen pár... pekelných hyen. A možná jeden malý ohnivý démon. Nebo dva.“
Lucifer si promnul spánky. „Aurelie,“ zavrčel, „tohle už není hra. Tímhle jsi překročil všechny hranice.“
„Ale—“ začal Aurelius, ale Lucifer ho přerušil zvednutím ruky. Celá místnost se ponořila do děsivého ticha.
„Dost!“ zasyčel Lucifer. „Zničil jsi rovnováhu mezi peklem a světem lidí. Víš, co se stane, pokud to nezastavíme? Chaotické síly by mohly zničit nejen peklo, ale i všechno tam nahoře. A to je moje odpovědnost. Ne tvoje hračka.“
Aurelius se poprvé zatvářil skutečně provinile. „Já... já nechtěl... já jen chtěl vědět, jaké to je být jako ty. Silný. Dělat velká rozhodnutí.“
Lucifer na něj chvíli upřeně hleděl, jeho rudé oči plály jako oheň. „Velká rozhodnutí přicházejí s velkou odpovědností,“ pronesl tiše, ale jeho hlas nesl tíhu tisícileté moudrosti. „A ty jsi právě zjistil, že hrát si na vládce bez porozumění následkům může všechno zničit.“
Aurelius sklopil hlavu. „Já to napravím, tati. Přísahám.“
Lucifer ho uchopil za rameno a donutil ho podívat se mu do očí. „Ano, napravíš. Ale pod mým dohledem. A pokud se pokusíš cokoli obejít, přísahám, že tě zavřu na deset let do komnaty bez oken. Rozuměl jsi?“
Aurelius kývl, jeho křídla svěsila, a poprvé od svého narození vypadal skutečně zkroušeně. Lucifer ho pustil a zvedl ruku, aby vyvolal svůj trůnní meč. „Dobrá. Pojďme to napravit, než zničíš svět.“
Aurelius vykročil za ním a tiše si zamumlal: „Aspoň to byla zábava... na chvíli.“
Lucifer se zastavil a otočil se. „Co jsi to řekl?“
„Nic! Jdeme zachránit svět!“ vykřikl Aurelius a rychle zamířil kupředu. Lucifer si povzdechl, ale na rtech mu pohrával nepatrný úsměv. I když jeho syn překračoval všechny hranice, věděl, že je v něm potenciál. Teď jen najít způsob, jak ho zkrotit, aniž by přitom přišlo celé peklo o rozum.
Peklo opět zažívalo relativní klid – alespoň podle standardů podsvětí. Po náročné opravě brány do lidského světa se Lucifer rozhodl dát si chvilku odpočinku a věřil, že Aurelius bude alespoň na pár hodin poslušný.
Jak se ale ukázalo, klid byl jen iluze.
Lucifer seděl na svém trůnu, s hlavou opřenou v dlaních. Byl unavený, ale ještě unavenější bylo jeho odhodlání řešit neustálé lumpárny svého syna. Pak se to stalo. Ozvala se další rána. Tentokrát z jeho osobní komnaty – jediné místnosti, kam měl zakázaný vstup i samotný Aurelius.
Lucifer vstal. Pomalu, tiše, s výrazem, který by zastavil i ty nejodvážnější démony. Prošel chodbou a otevřel těžké železné dveře své komnaty. Tam, uprostřed místnosti, stál Aurelius. V rukou držel jeho nejmocnější proutek – nástroj, který Lucifer používal k usměrňování pekelných sil. A teď z něj vycházel slabý, nebezpečně blikající rudý paprsek.
„AURELIE!“ zaburácel Lucifer, až se stěny otřásly.
Aurelius se otočil, křídla se mu přitom zachvěla, a na tváři měl provinilý výraz, který okamžitě přešel v rošťácký úsměv. „Tati! Myslel jsem, že odpočíváš! Jen jsem to chtěl vyzkoušet. Víš, jaký je to pocit mít něco tak mocného?“
Lucifer přešel přes místnost dlouhými kroky, jeho plášť se za ním vířil jako bouře. „Tohle není hračka! Je to proutek, kterým se ovládají samotné základy pekla! A TY –“ zvedl prst a ukázal na Aurelia – „bys na něj neměl ani sáhnout!“
Aurelius si přehodil proutek z jedné ruky do druhé a pokusil se o obranný úsměv. „No, když to tak vezmeš, nic vážného se nestalo. Teda... skoro nic.“
Lucifer sevřel čelisti. „Co. Jsi. Zase. Udělal.“
„No, možná jsem trochu přesměroval tok lávy pod tou velkou síní,“ přiznal Aurelius a pokrčil rameny. „Ale jenom trochu! Myslel jsem, že to zrychlí průchod!“
Lucifer zalapal po dechu. „Přesměroval tok lávy?! Ty...“ Snažil se zhluboka nadechnout, aby neztratil veškerou trpělivost. „A teď ti to přijde jako zábava? Víš, že to mohlo zničit celé západní křídlo?!“
Aurelius se trochu ošil. „Ale nezničilo, tak co?“
Lucifer už nevydržel. Natáhl ruku a proutek mu vyškubl. „Tohle byl poslední hřebíček do rakve, Aurelie. Zkoušel jsem všechno. Mluvil jsem, varoval jsem tě, dal jsem ti šanci napravit se. Ale ty to pořád posouváš dál.“
Aurelius zvedl ruce. „Tati, počkej, o čem to mluvíš?“
Lucifer přešel ke stěně, kde visel dlouhý, ohebný prut. Byl to symbol starého pořádku – zbraň, kterou se trestali démoni v dávných dobách. Zvedl ho a pohlédl na svého syna. „O tomto,“ pronesl hlubokým, výstražným hlasem.
Aurelius ztuhl. „To nemyslíš vážně. Tohle už se přece nepoužívá! Jsme moderní peklo, tati!“
Lucifer zvedl obočí. „Ty jsi mě donutil, abych se vrátil ke starým metodám. A věř mi, že to bude rychlé, ale nezapomenutelné.“
„Tati, vážně, to je zbytečné,“ začal couvat Aurelius, ale Lucifer byl rychlejší. Jedním pohybem ho chytil a přehnul přes koleno.
„Tohle,“ pronesl Lucifer a první švih proutku protnul vzduch, „je za mou knihovnu.“
Aurelius zaskuhral, ale ne moc vážně. „No dobře, to je fér.“
„Tohle,“ pokračoval Lucifer a udeřil podruhé, „je za bránu do lidského světa.“
„Au! Tohle už bylo trochu moc!“ protestoval Aurelius.
„A tohle,“ zakončil Lucifer posledním, nejsilnějším švihem, „je za to, že jsi mi zničil poslední zbytky trpělivosti.“
Aurelius se vykroutil z jeho sevření, hladil si místo, kde ho proutek zasáhl, a zamračil se. „Tohle si zapamatuju!“ prohlásil dramaticky.
Lucifer se na něj upřeně podíval. „To je také účel.“
Aurelius si povzdechl, ale v jeho očích už opět zářil ten známý záblesk vzdoru. „No dobře, tati. Možná jsi vyhrál tentokrát, ale příště...“
Lucifer mu věnoval ostrý pohled. „Aurelie, jestli uslyším příště, dostaneš to znovu. A nebude to tak jemné.“
Aurelius zmlkl a stáhl se. Ale v duchu už plánoval další lumpárnu. Lucifer to věděl, ale tentokrát byl připraven. Nebo si to aspoň myslel.
😀😀😀😀😀 Tak ode mě by ty tresty byly mnohem horší za něco takového 😀😀😀😀 Lucifer je nějaký slabý
OdpovědětVymazatTohle psala umělá intelignece, hlavně ty tresty ,ale nutno podoknout je že Aurelius je jěště dítě
VymazatJá vím psala jsi mi to a ano vím že je ještě dítě 🤷🏻♀
Vymazat