Aurelius princ Temnoty.
Jednorázová povídka k sérii.
Aurelius byl nezkrotné dítě, plné energie a zvědavosti, což v Pekle nebylo zrovna ideální. Když se rozhodne utéct z paláce, aby „prozkoumal“, jaké je skutečné Peklo, skončí ztracený v jedné z nejnebezpečnějších oblastí – Bludišti stínů, kde se ztrácejí i zkušení démoni.
Lucifer tvářící se sice klidně povolal svoje nejlepší lovce a stopaře. Sám se i pátrání nakonec zapojil.
Našli ho šťastného, vesele se bavící se s jednou překlenou bytostí.
Lucifer nevěděl co má dělat-potrestat ho nebo se smát.
„Takže jsi mi utekl, synu?“
Aurelius se usměje. „Jen jsem se chtěl podívat, kde vlastně žijeme!“
Lucifer si povzdechl, kdyby byl smrtelník tohle dítě by ho už dávno přivedlo do hrobu.
Ale rozhodl se mu udělit lekci, za tohle utíkání. Nikoliv kvůli potrestání nebo uleveni od hněvu, ale aby Aurelius si osvojil novou zkušenost.
Lucifer mávl rukou a jeho lovci zmizeli do stínu. „Dobře, když už jsi tady synu, najdi cestu domů zpět sám.”
Aurelius se tomu zasměje a pohodí hlavou, ale jakmile se podívá zpět na místo , kde byl otec. Lucifer tam již není.
„Tak jo, ale nemám se čeho bát, mám svoji magii, svůj důvtip a původ.”
A vydal se na cestu domů, ale po pár krocích zjistil, že se okolí mění a stíny se hýbají. Cesty které si pamatoval zmizeli. A pekelné bytosti se stáhli do stínů.
Aurelius osaměl. Ale ne na dlouho, za chvíli uslyšel kroky, které nezněly jako lidské and démonské , byly něco mezitím.
„Ale ale copak tady máme,” zašeptala hrozivě bytost.
Aurelius zhluboka dýchal, jeho srdce divoce bušilo. Stál proti bytosti z Bludiště stínů, jejíž tělo se pohybovalo jako tekoucí stín, její oči zářily bledým, mrtvým světlem. Měl plán. Musel být rychlý. Silný. Důvtipný.
„Jsem syn Lucifera!“ vykřikl, rozpřáhl ruce a nechal kolem sebe vzplanout svou temnou magii. Černé jiskry tančily vzduchem, jeho křídla se roztáhla do celé šířky. Bytost se zastavila, jako by ho hodnotila. Aurelius se pousmál. Měl nad ní moc.
Jenže pak – příliš pozdě – pochopil svůj omyl.
Z temnoty se vynořila další chapadlovitá vlákna, která se mu obtočila kolem kotníků a stáhla ho k zemi. Magie mu unikla z rukou, když tvrdě dopadl. Snažil se vymanit, ale čím víc se hýbal, tím víc ho pohlcovala temnota. Bytost se k němu sklonila, její šeptající hlas se mu zabodával do mysli jako tisíc jehel.
„Jsi jen dítě,“ syčela. „A děti v Pekle nepřežijí dlouho.“
Aurelius ucítil, jak se kolem něj svírá chlad, jak mu síla uniká z těla. Zpanikařil. Udělal chybu. Obrovskou chybu.
A pak se ozval hluboký hlas.
„Dost.“
Vzduch se roztrhl výbuchem pekelné moci. Aurelius spatřil záblesk ohnivě rudých očí a než se nadál, stíny ho pustily. Bytost zaječela, když jí Luciferova síla zasáhla jako ostrá čepel. Temnota se rozptýlila. Aurelius se s tlumeným výkřikem zhroutil na zem.
Lucifer si Aurelia přitáhl blíž a chvíli na něj jen mlčky hleděl. Jeho rudé oči zářily v temnotě Bludiště stínů, plné hněvu, ale i něčeho jiného – úlevy, obav, možná i drobného náznaku pýchy.
Aurelius se proti němu trochu zavrtěl, stále se třásl po střetu s bytostí. „Omlouvám se, tatínku,“ zopakoval tiše, jeho hlas zněl skoro dětsky.
Lucifer si povzdechl a přejel mu rukou po rozcuchaných blond vlasech. „Já vím, synu,“ pronesl nakonec, jeho hlas byl nečekaně něžný.
Pak však jeho sevření zpevnilo a jeho oči se zúžily. Naklonil se blíž a s tichým varováním dodal:
„Ale nemysli si, že tímhle se vyhneš trestu.“
Aurelius sebou cukl. Odtáhl se jen natolik, aby viděl otcův výraz – nečetl v něm krutost, ale rozhodnost. A v tu chvíli věděl, že ho čeká něco nepříjemného.
„Uhm… jak velký trest přesně myslíš?“ pokusil se o nevinný úsměv, ale Lucifer se ani nehnul.
„To zjistíš, až se vrátíme domů.“
Aurelius si povzdechl a složil hlavu na otcovu hruď. Byl v průšvihu. Obrovském. Ale aspoň byl naživu.
Když se vrátili do paláce, Aurelius už věděl, že je zle. Lucifer ho celou cestu držel pevně, aniž by mu dovolil se odtáhnout, a jeho výraz byl nečitelný. Stráže a služebníci se rychle klidili z cesty – věděli, že když jejich pán kráčí takhle tiše a soustředěně, je lepší se mu neplést do cesty.
Jakmile dorazili do Aureliova pokoje, Lucifer zavřel dveře a konečně ho pustil.
„Svlékni si plášť a opři se o postel,“ pronesl hlasem, který nepřipouštěl žádné protesty.
Aurelius sebou trhl. „Tati, vážně? Byl jsem v ohrožení života, skoro mě ta věc pohltila! Myslím, že to je dostatečný trest sám o sobě, nemyslíš?“ pokusil se o argument.
Lucifer na něj jen upřel pohled, chladný a pevný. „Ne, myslím, že není. Víš proč?“
Aurelius stiskl rty a odvrátil pohled. Samozřejmě že věděl. Nešlo jen o to, že utekl. Nešlo jen o to, že se dostal do nebezpečí. Šlo o to, že si myslel, že je silnější, než ve skutečnosti byl. Že podcenil svého protivníka.
„Protože jsem jednal hloupě,“ zamumlal nakonec.
„Protože jsi ohrozil svůj život zbytečně,“ opravil ho Lucifer. „A to ti nemůžu dovolit, synu. Nemůžu tě ztratit.“
To poslední bylo sotva slyšitelné, ale Aurelius to přesto zachytil. Na okamžik v něm vzklíčila naděje, že možná, jen možná, by mohl otce obměkčit.
Ale pak Lucifer klidně natáhl ruku, a v ní se objevil dlouhý, pružný proutek z černého dřeva.
„Opři se, Aurelie,“ zopakoval.
Aurelius se zatvářil kysele, ale věděl, že odpor je marný. S povzdechem si rozepnul svůj plášť a pomalu se opřel o postel, ruce sevřené do pěstí.
První rána štípla, druhá pálila. Nebyla to mučivá bolest, ale dost na to, aby si ji pamatoval. Lucifer nebyl krutý – jeho rány byly přesně mířené, dost silné, aby zanechaly dojem, ale ne aby způsobily skutečné zranění. Každý úder byl lekcí.
Aurelius skousl rty, nechtěl dát najevo slabost, ale po páté ráně mu uniklo tlumené syknutí.
„Proč jsi byl potrestán, Aurelie?“ zeptal se Lucifer, jeho hlas stále klidný.
„Protože jsem utekl,“ zamumlal Aurelius mezi zuby.
Švih! Další rána. „Zkus to znovu.“
Aurelius zhluboka vydechl. „Protože jsem si myslel, že jsem silnější, než jsem. Protože jsem se pustil do boje, který jsem nemohl vyhrát. A protože jsem tím ohrozil nejen sebe, ale i tebe.“
Lucifer mlčel. Pak proutek zmizel a pevné ruce ho jemně zvedly zpět do stoje. Aurelius si rukou promnul bolavé místo, ale než se stihl stáhnout, Lucifer ho pevně objal.
„Nechci tě trestat, synu,“ zamumlal do jeho vlasů. „Ale ještě míň chci nad tebou jednou truchlit.“
Aurelius si povzdechl a zabořil obličej do otcova ramene. „Dobře… Už to neudělám.“
Lucifer se pousmál a přejel mu rukou po vlasech. „Vsadím se, že uděláš. Ale příště si to aspoň dvakrát rozmyslíš.“
Žádné komentáře:
Okomentovat