Bylo dvacátého čtvrtého prosince. Vánoce. A já se procházel venku. O půlnoc.
Nemohl jsem to tam s nima už vydržet. Nešlo to prostě ne. Koukat se na ty jejich falešné úsměvy a řeči jak respektují a tad dále. Nejhořší na tom všem ale byla babičina změna chování. Nebyla nijak nábožensky založená, přesto by mě nejdražši poslala do pekel. A ty její příšerné poznámky od tom proč nemůžu být jako ostatní, proč si mi nelíbí děvčata a otravování rodičů, kde se stala chyba.
Měl jsem jí rád. Hodně rád. Vždycky jsem se k ní těšil. Nechápu jak se z hodné babičky stala taková zlá mrcha. Já opravdu lidi neodhadnu. Jsem jen naivní idiot. Děcko pitomí. Pomyslel jsem si hořce.
Vydechl jsem. Od úst mi stoupaly obláčky páry. Na to, že letos nesněžilo zima byla krutá. A já debil si nevzal bundu. Jen lehkou mikinku, kterém mě před mrazem neochrání.
Byla mi zima, příšerná. Ale domů jsem se v plánu vrátit neměl. Jak bych se tam mohl vrátit, když se tam necítím dobře. Podíval jsem se na oblohu na, které zářil měsíc a asi miliony hvězd. Počkat, co? Zarazil jsem se při pohledu lunu. Jak to že, má fialovou barvu. Sundal jsem si brýle a trochu je očistil. Žádná změna. Asi mám něco s očima, pomyslel jsem si. Usadil jsem do trávy blízko jezírka. Jako malý jsem sem často chodil. Pohled na klidnou hladinu zmiňovaného jezírka mě uklidňoval. Bylo stále nádherné, jakoby se vůbec nic nezměnilo. Zavřel jsem oči, cítil jsem jak se mi do nich derou slzy. Snažil jsem se je nadále potlačovat, ale už to nešlo. První slza si našla cestu, stékala mi po tváři a já ji nechal. Jako omámený jsem otevřel oči a podíval na měsíc. Přál bych, aby mě někdo miloval. Pomyslel jsem si. Chtěl jsem si lehnout, když v tu chvíli jsem si všiml něčeho pod mou bodou. Vyskočil jsem na nohy. Po svítil jsem na to baterkou od mobilu. Ticho prolomil můj smích. Lekl jsem se koblihy.
Žádné komentáře:
Okomentovat