Aurelius: Světlo v Temnotě (9)

 

Kapitola 9: Zakázaná láska 

Aurelius, notoricky neposlušný a stále hledající nové dobrodružství, se opět vyplížil z pekla a zamířil na Zemi. Tentokrát ho ale nepotkala žádná lumpárna ani hon na „čaroděje“. Na své cestě narazil na někoho, kdo navždy změnil jeho pohled na svět.

Aurelius seděl na vrcholku opuštěné zvonice, pozoroval západ slunce a přemýšlel, co by měl tentokrát podniknout. Náhle ucítil zvláštní, hřejivou energii, která byla až příliš známá – andělská přítomnost.

„Tady bych pekelníka nečekal,“ ozval se za ním klidný, melodický hlas.

Aurelius sebou trhl a otočil se. Před ním stál vysoký muž s jasně zlatými křídly a bílým hávem. Jeho světle modré oči hleděly přímo na něj, plné zvědavosti.

„A ty jsi?“ zeptal se Aurelius, napůl zmatený a napůl fascinovaný.

„Chariel. A ty jsi?“

„Aurelius,“ odpověděl rychle a trochu nejistě. Věděl, že setkání s andělem by mohlo být problém, ale nemohl od Chariela odtrhnout pohled.

Navzdory jejich odlišným původům se mezi nimi vytvořilo zvláštní pouto. Chariel, trpělivý a laskavý, byl fascinován Aureliovou energií a drzostí. Aurelius, na druhou stranu, obdivoval Charielovu sílu, klid a moudrost.

Začali se scházet pravidelně, tajně, vždy na různých místech. Povídali si o svých světech, svých snech a touhách.

„Máš štěstí,“ řekl jednou Chariel. „Jsi volný. Můžeš dělat, co chceš.“

„Volný?“ odvětil Aurelius s úšklebkem. „Můj otec by ti mohl vyprávět něco jiného. Pokaždé, když udělám krok mimo pravidla, zakroutí mi křídly.“

Chariel se zasmál. „Aspoň máš křídla, kterými ti může zakroutit.“

Postupem času se jejich přátelství změnilo v něco hlubšího. Aurelius, který si nikdy nepředstavoval, že by mohl cítit něco takového, začal chápat, že je do Chariela zamilovaný.

„Tohle není správné,“ řekl Chariel jednou, když seděli spolu na břehu řeky. „Ty jsi… z jiného světa.“

„A ty taky,“ odpověděl Aurelius a pokusil se skrýt své city za drzý úsměv. „Ale kdo říká, že světlo a temnota nemohou být spolu?“

Chariel se pousmál, ale bylo vidět, že ho něco trápí. „Pokud se o tom dozví tvůj otec nebo Nebesa, nebude to dobré, Aurelie.“

„Já už se potrestat nebojím,“ odvětil Aurelius tiše.

Jejich setkání nezůstala dlouho nepovšimnuta. Pekelní špehové si všimli Aureliovy pravidelné nepřítomnosti a informovali Lucifera. Na druhé straně Nebesa začala mít podezření, že Chariel příliš často opouští svůj úkol.

Jednoho dne, když se Aurelius a Chariel setkali na odlehlé louce, náhle před nimi stanul Lucifer, obklopený temnotou.

„Aurelie,“ jeho hlas byl ledově klidný, ale o to děsivější. „Tohle už jsi přehnal.“

Aurelius se postavil mezi Lucifera a Chariela. „Tati, tohle není tvoje věc!“

„Není moje věc?“ zavrčel Lucifer. „Ty si myslíš, že se můžeš spojit s andělem, a já to nechám být? Copak nevíš, co to může způsobit?“

Chariel mezitím klidně vystoupil vpřed. „Pane pekla, neubližujte mu. Je to moje vina. Měl jsem naše setkání ukončit dřív.“

„To máš pravdu,“ odpověděl Lucifer, jeho oči plály rudě. „Ale teď to ukončím já.“

Aurelius, poháněný city, které už nedokázal skrýt, se postavil svému otci. „Ne! Já Chariela miluju. A ty to nezměníš!“

Lucifer zůstal chvíli zticha, zaskočený synovou upřímností. „Miluješ?“ zopakoval tiše. „A myslíš si, že světlo a temnota mohou společně přežít? Myslíš, že tě Nebesa přijmou, nebo že já přijmu jeho?“

Aurelius neodpověděl, ale jeho odhodlání bylo zřejmé. Chariel mezitím položil ruku na Aureliovo rameno. „Možná bychom měli skončit, než bude příliš pozdě.“

„Ne!“ vykřikl Aurelius. „Nikdo mi nebude říkat, koho můžu nebo nemůžu milovat!“

Lucifer chvíli mlčel, pak si povzdechl. „Ty to nikdy nepochopíš, dokud to nezažiješ. Tak dobře, synu. Ale až zjistíš, že svět vás dvou nikdy nepřijme, nečekej, že tě zachráním.“

Lucifer jim nakonec dovolil, aby se setkávali, ale varoval je, že budou čelit nepřátelství ze všech stran. Aurelius a Chariel věděli, že jejich láska nebude jednoduchá, ale rozhodli se bojovat – spolu, proti světu světla i temnoty.

Aurelius možná často dělal hlouposti, ale tentokrát byl připraven čelit následkům, jen aby mohl být s Charielem. A kdo ví, možná dokáže i peklo a Nebesa přesvědčit, že láska nemá hranice.

Aurelius a Chariel se přeli o nebezpečí jejich vztahu.

„Nemůžeme pokračovat, Aurelie! Ty to nevidíš? Tohle nás oba zničí!“ vykřikl Chariel, jeho hlas plný zoufalství.

„A proč na tom záleží?!“ odvětil Aurelius, jeho oči plné odhodlání. „Nechci se vzdát jen proto, že ostatní nechápou, co cítím!“

Chariel se nadechl k dalšímu argumentu, ale Aurelius udělal krok vpřed, uchopil jeho tvář do dlaní a bez varování ho políbil. Polibek byl divoký, plný emocí, a přerušil všechna slova, která měla následovat. Na chvíli oba zapomněli na své obavy a nechali se unést.