Cassel Nocturna přišel do sídla Sakamaki pod záminkou překladu starobylého textu. Ale jeho záměr byl zcela jiný.
Cassiel si nedělal starosti s tím, jaký neklid jeho příchod způsobil. Sídlo Sakamaki bylo jako stará hračka – vypadalo pevně a majestátně, ale pod povrchem se skrýval chaos. A právě tento chaos mu vyhovoval. Potřeboval čas, aby mohl najít to, co hledal. A jestli při tom rozčílí pár vznešených upírů? O to lépe.
Bylo pozdě večer, když se vplížil do Reijiho knihovny. Obrovské regály plné starodávných spisů a rukopisů ho fascinovaly. Tady se skrývaly odpovědi – knihy, které by jeho vlastní rodina nikdy nedovolila ani otevřít. Po hodinách procházení narazil na to, co hledal. Byla to kniha vázaná v černé kůži s rudými runami na hřbetě. Její přítomnost v knihovně byla jako zlověstná šifra.
Prsty přejel po vazbě a cítil, jak ho kniha přitahuje. Otevřel ji, a když spatřil starodávné symboly na stránkách, srdce mu zrychlilo. „To je ono,“ zašeptal si pro sebe.
„Neměl bys tu být,“ ozval se za ním ostrý hlas.
Cassiel se pomalu otočil, aniž by zavřel knihu. „Reiji. Jaké překvapení.“
Reiji stál v rohu knihovny, jeho výraz neprojevoval nic než chladnou kontrolu. „Tahle kniha není pro tebe. A už vůbec ne pro někoho, kdo nerespektuje pravidla.“
Cassiel se pousmál. „Zajímavé. Řekl bych, že pravidla nejsou ani tvůj největší problém, Sakamaki.“
„Okamžitě ji polož,“ vyštěkl Reiji a přistoupil blíž.
Cassiel ho ignoroval. Oči měl upřené na stránku, která obsahovala text psaný jazykem, jenž rozuměl jen málokdo. Znal ho – jeho rodina kdysi střežila podobné spisy. „Tohle je víc než jen kniha. Obsahuje rituály, které můžou posílit krevní magii, že?“ Cassiel se otočil zpět na Reijiho. „Co s ní děláš tady? Experimentuješ? Nebo ji jen střežíš?“
Reiji zaváhal. Cassiel si toho všiml. „Jak jsem myslel. Ty sám ani nevíš, jak ji použít.“
„Mám dost důvodů, abych tě z tohoto domu vyhnal,“ zasyčel Reiji. „Hraješ si s ohněm, Nocturne.“
Cassiel si povzdychl a knihu zaklapl. „Pravidla, oheň, hrozby. Jsi až bolestně předvídatelný. Ale nevadí. Budu si číst jindy.“
S tím mu knihu doslova hodil do rukou a s ležérností se protáhl kolem něj. „Až pochopíš, co vlastně hlídáš, dej mi vědět.“
Později té noci
Reiji sledoval Cassiela, který si v jídelně hrál s vínem v křišťálové sklence, jako by to byla nejzajímavější věc na světě. Ostatní bratři se mezi sebou dohadovali, ale Cassiel, s pohledem klidným a sarkastickým úsměvem na rtech, do chaosu zasáhl.
„Ty,“ ukázal Ayato, „co seš vlastně zač? Myslíš, že jsi tady šéf, co?“
Cassiel si zvedl sklenku k ústům a usrkl. „Možná jsem jen připomínka toho, že tady už žádný šéf není. Jste jen banda znuděných dětí.“
Kanatoho pohled ztemněl. „Mám pocit, že bych si z tebe mohl udělat další hračku.“
Cassiel k němu naklonil hlavu a s úsměvem zašeptal: „Jen to zkus.“
Reiji do místnosti vkročil právě ve chvíli, kdy se napětí blížilo bodu zlomu. „To stačí,“ pronesl ostře. Všichni se otočili k němu.
„Můj drahý host nepochopil, že v tomto domě platí pravidla,“ pokračoval. Pohled zaměřil na Cassiela. „Ale zítra se o něm dozvíme víc. Rád bych viděl, co jsi skutečně zač.“
Cassiel se jen usmál. „Zítra? Nemůžu se dočkat.“
Další den
Další den se Cassiel formálně bratrům představil. Ale neprozradil nic o sobě a své minulosti. Ani svým skutečným záměrům.
Hodně zajímavý, líbí se mi to
OdpovědětVymazat