Cassiel se pokusil zakázanou knihu ukrást, ale Reiji ho načapal.
Cassiel stál uprostřed Reijiho laboratoře, ruce měl zvednuté, zápěstí připoutané řetězy ke stropu. Jeho černé vlasy padaly do obličeje, ale ne zakryly ten pobavený úsměv, který ho neopouštěl.
„Tohle je trochu přehnané, nemyslíš?“ prohodil sarkasticky. „Pouta? Řetězy? Připadám si skoro jako ve tvých snech, Reiji.“
Reijiho pohled zůstal chladný jako led. „Máš neuvěřitelnou schopnost provokovat, Nocturne. Ale tvé chování má následky.“
Cassiel se ušklíbl. „Následky? Nemáš mě čím překvapit.“
Reiji se přiblížil, v ruce držel drobnou lahvičku naplněnou rudou tekutinou. „Jsem si jistý, že ještě neznáš všechny mé metody.“
Než Cassiel stihl cokoliv odpovědět, Reiji mu silou zaklonil hlavu a několik kapek tekutiny mu nalil do úst. Chutnala hořce a horko se okamžitě rozlilo jeho tělem. Následovala vlna bolesti – ostré bodání, jako kdyby mu krev hořela v žilách.
„Co to…“ procedil mezi zuby, zatímco se jeho tělo napínalo v křeči.
„Jemný extrakt z rostlin, které ti oslabí regeneraci a zvýší citlivost na bolest,“ vysvětlil Reiji klidně. „Pokud se chceš chovat jako drzý spratek, naučím tě, co znamená respekt.“
Cassielovy oči se zúžily, ale bolest mu zabránila v odpovědi. Celé tělo ho pálilo, každý sval jako by se svíjel pod tlakem neviditelného plamene.
„Tohle není nutné,“ zavrčel, jeho hlas však zněl slaběji, než zamýšlel.
Reijiho oči se přivřely. „Řekl bych, že je to více než nutné. Možná příště nebudeš tak lehkomyslný.“
Cassiel se skrze bolest pokusil o úsměv. „Tvoje potřeba kontroly je… fascinující. Je tohle tvůj způsob, jak získat přátele?“
Reiji se od něj odvrátil, zamířil ke svému pracovnímu stolu, kde měl připravené další nástroje. „Nejsi můj přítel, Cassieli. Jsi problém, který musím vyřešit.“
Později té noci
Reiji nechal Cassiela připoutaného, ale bolest postupně začínala slábnout. Když se konečně vrátil, Cassiel si už opět nasadil svou masku klidu.
„Hotovo? Nebo máš připravenou další dávku té úžasné směsi?“ zeptal se klidně, přestože ho tělo stále bolelo.
Reiji přistoupil blíž, jeho pohled byl nezvykle ostrý. „Co tě sem opravdu přivedlo? Proč ses vydal do mé knihovny? Tvoje lži už mě unavují.“
Cassiel vzhlédl, jeho stříbrné oči zářily navzdory vyčerpání. „A co když ti to řeknu? Co když zjistíš, že to, co hledám, může změnit svět – tvůj svět?“
Reiji se zamračil. „Mluv.“
Cassiel si povzdechl. „Potřebuju tu knihu, Reiji. Je v ní zaklínadlo, které může přepsat krevní pouto. Možná to nebudeš chápat, ale tohle je moje jediná šance, jak…“ Zarazil se, jako by řekl víc, než zamýšlel.
Reiji si všiml zaváhání a naklonil hlavu. „Jak co?“
„To ti neřeknu,“ odpověděl Cassiel s úsměvem. „Zatím ne.“
Reijiho pohled potemněl. „V tom případě se připrav, že tahle noc ještě neskončila.“
Místnost byla tichá, až na jemné cinkání skleněných lahviček.
Cassiel seděl na židli v Reijiho laboratoři, ruce pevně spoutané. Ačkoli jeho tělo bylo zraněné a unavené, jeho úsměv byl stále provokativní. „Tak co, další pokus o to, aby mě bolela hlava? Nebo už přecházíme na skutečné mučení?“
Reiji se neobtěžoval odpovědět. Pečlivě odměřoval rudou tekutinu do malé sklenice. V jeho pohybech bylo něco až uměleckého – každý krok precizní, každý pohyb promyšlený.
„Víš, Cassieli,“ začal klidně, „tvé chování mě vede k jedinému závěru. Jsi jen přerostlé dítě, které nikdy nebylo potrestáno správně. Ale já tě naučím disciplíně.“
Cassiel protočil oči. „Disciplína? Vypadá to, že v tomhle domě se jen rozdávají tresty. To už nemáte nic lepšího na práci?“
Reiji mu neodpověděl. Přistoupil k němu a sevřel jeho čelist, donutil ho otevřít ústa. Než Cassiel mohl reagovat, rudá tekutina zmizela v jeho hrdle. Chuť byla ostrá a hořká, téměř jako krev, ale s nádechem něčeho kovového a zkaženého.
„Tohle je směs, kterou jsem vyvinul pro neposlušné experimentální subjekty,“ řekl Reiji s klidem, když Cassiel začal cítit zvláštní teplo rozlévající se jeho tělem. „Blokuje schopnosti regenerace, snižuje fyzickou sílu a…“ Reiji se na chvíli odmlčel, „zvyšuje citlivost na bolest.“
Cassielova obvyklá lehkomyslnost ustoupila. Cítil, jak jeho tělo ztrácí sílu, jako by mu každá kapka energie byla vyrvána přímo z duše. Pokusil se zvednout ruce, ale pouta teď působila dvakrát těžší.
„To je vše?“ prohodil nakonec s námahou. „Trochu… slabé, nemyslíš?“
Reiji se chladně usmál. „To je jen začátek. Chtěl jsi porušovat pravidla. Teď se naučíš následky.“
Wow tak to se mi mega líbí 😏😈😍😳
OdpovědětVymazat