Diabolik Lovers: Cassiel Nocturune (4)

 

Kapitola 4 Zranitelný 

Cassiel sedí osamoceně na jedné z teras, pohroužený do vlastních myšlenek. Jeho tělo stále nese následky Reijiho jedu – pohyby jsou těžkopádné a bolestivé, ale mnohem víc ho tíží jeho vlastní minulost.

Cassiel se opřel o kamenné zábradlí a zíral na temný les pod sebou. Noc byla tichá, ale v jeho hlavě se ozývaly hlasy minulosti, které ho pronásledovaly. „Neposlušný. Neschopný. Nepotřebný.“ Slova jeho rodiny se mu vracela znovu a znovu, jako by byla součástí jeho vlastní krve.

„Takže se přece jen dokážeš zastavit,“ ozval se za ním známý hlas.

Cassiel sebou trhnul, i když se rychle snažil zakrýt své překvapení. Reiji stál u dveří, jeho postoj byl stejně neochvějný jako vždy, ale jeho pohled byl ostřejší.

„Přišel jsi mě znovu trestat?“ zeptal se Cassiel s unaveným úsměvem. „Protože pokud ano, asi to budeš muset odložit. Nejsem v nejlepší kondici.“

Reijiho pohled sklouzl k jeho rukám, které se slabě třásly. „Tahle slabost ti nesluší,“ pronesl klidně, ale bez obvyklé ostrosti.

Cassiel si odfrkl. „Věř mi, nesluší to ani mému egu. Ale víš co? Není to poprvé, co mě někdo srazil na kolena. Jsem na to docela zvyklý.“

Reiji se přiblížil, jeho kroky byly téměř neslyšné. Zastavil se těsně vedle Cassiela a na chvíli mlčel, jako by váhal, co říct.

„Proč vlastně?“ zeptal se nakonec. „Proč jsi tak posedlý tím, abys vzbudil můj hněv? Co tím sleduješ?“

Cassiel se na něj podíval, jeho obvykle drzý úsměv byl pryč. „Protože hněv je lepší než lhostejnost. Když tě někdo nenávidí, aspoň víš, že jsi pro něj důležitý.“

Reijiho oči se na okamžik zúžily, ale neodpověděl. Cassiel se odvrátil zpět k lesu a pokračoval: „Moje rodina… nikdy jsem pro ně nebyl dost dobrý. Ať jsem udělal cokoliv, vždycky jsem byl jen zklamání. Tak jsem se rozhodl, že budu radši jejich noční můrou než zapomenutou vzpomínkou.“

Reiji se díval na jeho profil, fascinovaný tímto nečekaným pohledem na Cassiela. To nebyl ten drzý, nezdolný provokatér, kterého znal. Tohle byl někdo, kdo nesl tíhu vlastního selhání a odmítnutí.

„To vysvětluje tvoji hloupost,“ poznamenal Reiji suše, ale jeho hlas zněl méně tvrdě než obvykle.

Cassiel se zasmál, slabě, ale upřímně. „Možná. Ale pořád jsem tady. To je víc, než co může říct většina lidí, kteří mě chtěli zlomit.“

Reiji se chvíli díval na jeho roztřesené ruce, než natáhl svou vlastní a položil ji na Cassielovo rameno. Byl to nečekaný, téměř jemný pohyb.

„Máš pravdu v jedné věci,“ řekl tiše. „Jsi stále tady. Ale pokud budeš pokračovat takhle, dlouho nevydržíš.“

Cassiel na něj překvapeně vzhlédl. „To je starost, kterou bych od tebe nečekal.“

Reiji od něj odvrátil pohled a ruku stáhl. „To není starost. Je to fakt. Jestli tě tvůj vlastní hloupý egoismus zabije, bude to plýtvání.“

Cassiel se znovu usmál, tentokrát trochu vřeleji. „Víš, Reiji, možná nejsi úplně tak necitelný, jak se snažíš vypadat.“

Reiji se otočil a vykročil zpět do domu. „Nespěchej se závěry, Nocturne. Ujišťuji tě, že se mýlíš.“

Cassiel zůstal stát na terase, jeho tělo stále slabé, ale jeho mysl se cítila o něco lehčí. Vzduch mezi nimi byl stále plný napětí, ale tentokrát to nebylo jen o nenávisti. Bylo to něco hlubšího, něco, co ani jeden z nich nebyl ochoten přiznat.