Cassiel se pohádal s Reijim o tom že ho nemusí pořád ochraňovat a Reiji ho přirazil ke zdi a prudce ho políbil. Vášnivě a impulzivně.
„Ale ale copak?” posmíval se Cassiel s vítězným úsměvem. Reiji zmaten svým chováním ho pustil a beze slova odešel.
Později
Tichý večer v knihovně Sakamaki. Cassiel byl neobvykle mlčenlivý, sedí u stolu s knihou před sebou, ale nevěnuje jí pozornost. Reiji si všiml jeho neklidného výrazu a rozhodne se zjistit, co ho trápí.
Reiji postavil na stůl šálek čaje, jeho pohyby byly jako vždy precizní. Sedl si naproti Cassielovi, jeho pohled byl chladný a analytický, ale něco v Cassielově postoji ho znepokojovalo.
„Dnes jsi výjimečně tichý,“ pronesl Reiji, zatímco si upravoval rukávy. „Snad tě nezlomil můj poslední trest?“
Cassiel zvedl hlavu, ale jeho obvyklý drzý úsměv chyběl. „Neboj se, Reiji. Ještě jsem pořád stejně otravný jako vždy.“
Reijiho oči se zúžily. „Lži ti nesluší, Nocturne. Vidím, že tě něco trápí. Pokud chceš pokračovat ve svém vzdoru, budeš muset být silný. A ty silný nejsi.“
Cassiel se zasmál, ale jeho smích byl dutý. „Vážně, Reiji? Psychologická analýza? Co přijde příště? Nabídneš mi objetí?“
„Pokud to znamená, že přestaneš být neschopný se soustředit, zvážím to,“ odpověděl Reiji suše.
Cassiel si povzdechl a odložil knihu. Chvíli mlčel, jeho pohled zabloudil k oknu, za kterým se leskly hvězdy. „Víš,“ začal pomalu, „tvá rodina je sice nefunkční, ale pořád je to rodina. Aspoň víš, že jsi jim důležitý. Ať už tě nenávidí, nebo obdivují.“
Reiji se zamračil, ale nic neřekl. Cassiel pokračoval: „Můj otec… on měl jiný způsob, jak projevovat zájem.“
Reiji zpozorněl. Cassielův hlas zněl jinak, byl tišší, hlubší, plný něčeho, co tam dřív nebylo – bolesti.
„Když jsem byl teenager, měl jsem trochu… problémy s poslušností,“ řekl Cassiel, jeho rty se zkřivily do ironického úsměvu. „Ale víš, co děláš s neposlušným synem? Naučíš ho, jak vypadá skutečná bolest.“
Reiji cítil, jak se mu krev v žilách zpomalila. „Co tím myslíš?“ zeptal se, jeho hlas byl ostřejší, než zamýšlel.
Cassiel si vyhrnul rukáv. Na jeho bledé kůži byly jizvy – jemné, ale viditelné, linie, které prozrazovaly časté bití bičem nebo něčím podobným. „Tohle není nic oproti tomu, co mám uvnitř,“ dodal a poklepal si na hruď, přímo nad srdce. „Fyzická bolest je jednoduchá. Ta zmizí. Ale když ti někdo pořád dokola říká, že nejsi dost dobrý… to je věc, kterou si neseš navždy.“
Reiji zůstal bez hnutí. Nebyl zvyklý na takovou upřímnost. Cassielovy jizvy byly jako klíč k jeho povaze – jeho vzdor nebyl jen aktem rebelství, ale zoufalým voláním po uznání a respektu, které nikdy nedostal.
„Proto jsi takový,“ řekl Reiji tiše. „Tvá vzdorovitost je maska.“
„Možná,“ přiznal Cassiel. „Ale masky mají svůj účel. Když si je jednou nasadíš, už je nemůžeš sundat.“
Reiji se na okamžik odvrátil. Jeho mysl pracovala na plné obrátky, zpracovávala, co právě slyšel. Když se otočil zpět, jeho obvyklá chladná fasáda byla o něco měkčí.
„Myslel jsem, že jsi jen drzý a nevyzrálý,“ řekl nakonec. „Ale ty jsi mnohem komplikovanější, než jsem si myslel.“
Cassiel se znovu usmál, tentokrát však smutně. „Děkuji za analýzu, doktore Reiji. Takže co bude teď? Další trest? Nebo si dáme pauzu?“
Reiji se opřel v židli, jeho pohled upřený na Cassiela. „Žádný trest,“ řekl tiše. „Aspoň ne dnes. Ale varuji tě, Cassieli – pokud chceš respekt, nebudeš ho mít tím, že budeš utíkat před svou minulostí. Dokud ji nepřijmeš, nikdy se neosvobodíš.“
Cassiel zůstal zticha, jeho pohled ztracený v myšlenkách. Reiji se zvedl a opustil knihovnu, ale jeho mysl byla těžká. To, co se dozvěděl, změnilo jeho pohled na Cassiela. Už ho neviděl jen jako drzého rebela. Viděl zraněného muže, který se zoufale snažil najít své místo ve světě.
A poprvé pocítil něco, co nechtěl přiznat ani sobě – touhu ho chránit.
Prostředí: Laboratoř Reijiho. Napětí mezi Cassielem a Reijim dosáhne bodu zlomu poté, co se Cassiel pokusí bez povolení vzít z knihovny další knihu. Reiji ho přistihne při činu a jejich konflikt eskaluje do něčeho mnohem intenzivnějšího.
Cassiel stál uprostřed laboratoře, jeho výraz vzdorovitý, knihu pevně svíral v ruce.
„Proč máš pořád pocit, že mi můžeš rozkazovat?“ procedil mezi zuby.
Reiji stál naproti němu, jeho obvyklý klid narušen vztekem. „Protože v tomhle domě platí pravidla, a ty je neustále porušuješ. Varoval jsem tě, Cassieli. Jsi jako dítě, které se neumí naučit zodpovědnosti.“
Cassiel se zasmál, ale jeho smích byl tvrdý. „Pravidla? Zodpovědnost? Ty se jen schováváš za svoje pravidla, protože se bojíš, že bez nich bys byl stejně ztracený jako já.“
Reijiho oči se zúžily. „Ty nic nevíš o zodpovědnosti. Celý tvůj život je jen série útěků před realitou. Tvá drzost není odvaha, je to strach!“
Cassiel udělal krok vpřed, jeho stříbrné oči se střetly s Reijiho pohledem. „A co ty? Co tvoje posedlost kontrolou? Myslíš, že ti dává sílu? Ve skutečnosti jsi slabší, než si dovolíš přiznat!“
Jejich pohledy se střetly, vzduch mezi nimi byl nabitý. Cassielova hruď se zvedala rychlým dechem, jeho tělo napjaté. Reiji, stále klidný navenek, cítil, jak se mu krev vaří.
„Jsi nepoučitelný,“ procedil Reiji a přistoupil blíž. „Jsi naprosto nesnesitelný.“
Cassiel se pousmál, jeho hlas byl tichý, ale plný vzdoru. „A přesto se mnou nemůžeš přestat.“
Reiji najednou ztratil kontrolu. Jeho ruka se natáhla a chytila Cassiela za límec kabátu, přitáhla ho blíž. Jejich obličeje byly teď těsně u sebe. „Jestli tě nemůžu naučit respektu, tak tě aspoň umlčím.“
Cassielova odpověď byla jednoduchá. „Zkus to.“
Reijiho rty se střetly s jeho ve vášnivém, téměř násilném polibku. Bylo to jako exploze, veškeré napětí, frustrace a vztek vytryskly na povrch. Cassiel překvapeně zalapal po dechu, ale okamžitě polibek opětoval.
Jejich pohyby byly zpočátku divoké, plné zloby a vzdoru, ale postupně se zjemňovaly. Reiji, stále držící Cassiela za límec, ho přitlačil ke stolu, zatímco jejich rty se odmítaly rozdělit. Cassielovy ruce se instinktivně zvedly a uchopily Reijiho tvář, jeho prsty přejížděly po linii jeho čelisti.
„Ty… vážně nevíš, kdy přestat,“ zamumlal Reiji, když se na okamžik odtáhl, aby nabral dech.
„Možná,“ odpověděl Cassiel tiše, jeho hlas byl neobvykle měkký. „Ale ani ty.“
Reiji se na něj podíval, jeho pohled byl méně chladný než kdykoliv předtím. Něco v něm se zlomilo, a poprvé si dovolil zapomenout na pravidla, na kontrolu, na všechno, co ho definovalo.
Přistoupil ke Cassielovi, a znovu ho políbil. Tentokrát něžně. Cassiel to opětoval.
Přesunuli se do Reijiho pokoje. Kde ze sebe navzájem strhali svoje oblečení. Beze slov Reiji po krátké přípravě vnikl do Nocturna a rychle přirážel.
Žádné komentáře:
Okomentovat