Princ Pekel (5)

 


Kapitola 5 Usmíření s otcem 


Soran a Lyara zvládli úkol ochránit smrtelnou vesnici před útočícími nestvůrami, ale neobešlo se to bez komplikací. Spolupráce byla náročná – oba měli sklony dělat věci po svém, ale nakonec pochopili, že jedině jako tým mohou zvítězit. Po návratu do království byl Soran vyčerpaný, ale spokojený. Podařilo se mu nejen úkol splnit, ale také si získat Lyarin respekt.


Zaakerah čekal na Sorana v trůnním sále. Vládce démonů seděl na svém trůnu, tvář nehybná jako kámen, zatímco jeho syn vstoupil a poklekl před ním.


„Povstaň, Sorane,” řekl Zaakerah tiše, ale autoritativně.


Soran vstal a setkal se s otcovým pohledem. Cítil se jako malý chlapec, který čeká na rozsudek.


„Slyšel jsem o tvém úkolu,” začal Zaakerah. „Řekli mi, že jsi vedl skupinu smrtelníků k obraně jejich vesnice, že jsi ochránil ty, kteří by jinak byli ztraceni. To je dobré. Ale řekni mi, synu, co jsi při tom pochopil?”


Soran chvíli mlčel, než se odhodlal odpovědět: „Pochopil jsem, že nezodpovědnost a hra s pravidly může stát druhé život. A že vést znamená naslouchat, spolupracovat a být ochoten nést odpovědnost.”


Zaakerah na něj upřeně hleděl, jeho pohled pronikavý. Nakonec se však mírně pousmál, což bylo u něj velmi vzácné. „Dobrá odpověď. Začínáš chápat, co to znamená být mým synem.”


Otec sestoupil z trůnu a přistoupil k Soranovi. K jeho překvapení ho pevně objal. „Jsem na tebe hrdý, Sorane. Vím, že to nebyla snadná cesta, ale udělal jsi velký krok k tomu stát se vůdcem, kterého tento svět potřebuje.”


Soran byl chvíli ohromen, ale pak otce objal nazpět. „Omlouvám se, otče, za všechny problémy, které jsem způsobil. Nechtěl jsem vás zklamat.”


Zaakerah ho pustil a položil mu ruku na rameno. „Zklamání je přirozenou součástí růstu. Ale nyní už vím, že máš v sobě to, co je potřeba. Pamatuj si, synu, že moje láska k tobě není podmíněná tvými úspěchy, ale tím, kým jsi. A přestože někdy musím být tvrdý, vždy jsem tvůj otec.”


Později večer v otcově komnatě


Večer se Soran znovu ocitl v otcově komnatě. Zaakerah seděl u okna, kde se díval na temné nebe. Když Soran vstoupil, gestem ho vyzval, aby se posadil vedle něj.


„Sorane,” začal Zaakerah klidným hlasem, „vím, že Lyara je pro tebe důležitá. Vidím, jak na ni pohlížíš.”

Soran zrudl. „Já… ano, otče. Ale vím, že byste možná nesouhlasil…”


Zaakerah se pousmál. „Lyara je problémová, to bez debat. Ale možná právě proto tě přitahuje. Má v sobě sílu a odvahu. Pokud si ale myslíš, že je hoden být po tvém boku, budeš muset dokázat, že spolu dokážete víc než jen způsobovat chaos.”


Soran přikývl. „Udělám to, otče. Nejen kvůli ní, ale i kvůli vám. Chci dokázat, že jsem hoden toho, co ode mě očekáváte.”


Zaakerah mu položil ruku na rameno a jemně ho přitáhl k sobě. „Jsem si jistý, že to zvládneš, synu. Jen nezapomeň – velká láska přináší také velkou zodpovědnost.”


Soran se usmál a opřel si hlavu o otcovo rameno. Cítil, že jeho vztah s otcem se posunul na hlubší úroveň. Přestože cesta nebyla snadná, začínal chápat, co od něj otec očekává – a byl odhodlaný nezklamat.


Zaakerah seděl na pohovce poblíž krbu, kde plameny tiše praskaly. Jakmile Soran vstoupil, jeho otec na něj pokynul, aby přišel blíž. „Pojď sem, Sorane,” řekl jemnějším hlasem, než byl Soran zvyklý.


Princ pomalu přešel místnost a usadil se vedle něj. Zaakerah, aniž by cokoli řekl, položil ruku na Soranova záda, tam, kde se spojovala s jeho černými, lehce lesklými křídly. Začal mu jemně přejíždět prsty po středu křídel, tam, kde byli démoni nejcitlivější.


Soran se nejdřív trochu zavrtěl. „Otče, co to…?“ začal, ale rychle zmlkl, když ucítil příjemný pocit, který se mu rozléval po těle.


„Uvolni se, synu,” pronesl Zaakerah tiše. „Tohle je způsob, jak ti chci ukázat, že jsem na tebe hrdý. A že tě mám rád. Křídla jsou naše nejzranitelnější část – jsou symbolem toho, kým jsme.”


Soran přivřel oči a nechal se unášet uklidňujícím dotykem. Otec mu jemně hladil peříčka, občas je upravil nebo narovnal tam, kde byla pomačkaná. Bylo to nejen příjemné, ale také uklidňující, jako kdyby z něj odstraňoval všechen stres a napětí.


„Víš, Sorane,” začal Zaakerah, aniž by přestal, „když jsem byl v tvém věku, také jsem měl mnoho pochybností. O sobě, o tom, co ode mě svět očekává. Můj otec byl přísný – mnohem přísnější než já na tebe. Ale nikdy mi nedal pocit, že jsem pro něj důležitý. A to byla jeho chyba.”


Soran otevřel oči a pohlédl na něj. „Myslel jsem si, že mě vidíte jen jako někoho, kdo musí splnit vaše očekávání.”


Zaakerah zavrtěl hlavou. „To nebyla má úmyslná chyba, ale přiznávám, že jsem ti to mohl dát lépe najevo. Ty nejsi jen můj následník, Sorane. Jsi můj syn. A i když jsem na tebe tvrdý, je to proto, že tě miluji. Nechci, aby ses cítil tak, jak jsem se cítil já.”


Soran cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. „Otče, já… omlouvám se. Za všechno, co jsem udělal. Nechtěl jsem vás zklamat, jen jsem někdy nevěděl, co přesně chcete.”


Zaakerah se pousmál a přestal mu hladit křídla, místo toho ho objal. „Chci jen, abys byl silný, statečný a zodpovědný. Ale taky chci, abys věděl, že když uděláš chybu, jsem tu, abych ti pomohl ji napravit.”


Zbytek večera seděli v klidu. Zaakerah pokračoval v péči o Soranova křídla, zatímco princ tiše přemýšlel o tom, co slyšel. Byla to jedna z mála chvil, kdy se cítil jako dítě – ne jako princ, který musí být dokonalý, ale jako syn, který má otce, jenž ho miluje navzdory všemu.


Když Zaakerah skončil, pohladil Sorana po vlasech. „Teď běž odpočívat, synu. Zítra tě čeká další den plný výzev.”

Soran se usmál a tiše odpověděl: „Děkuji, otče. Za všechno.”


A když opouštěl komnatu, cítil, že jeho pouto s otcem je silnější než kdy dřív.




Žádné komentáře:

Okomentovat