Princ Pekel (6)

 

Kapitola 6 Zlaté trio a Lyara

I přes všechny tresty a rozhovory se Soran, Samaeel, Azaar a nyní i Lyara nehodlali úplně vzdát svého rebelského ducha. Po svém návratu na trénink byli o něco opatrnější, ale jejich chuť dělat si legraci byla nezastavitelná. Rozhodli se, že jejich další vtípky budou méně ničivé – ale stále dost na to, aby přiváděly Airiase k šílenství.

První malér: Kouřící meče

Během šermu Soran pomocí drobného kouzla očaroval cvičné meče tak, aby při každém zásahu začaly vydávat kouř a skřípavý zvuk. Výsledkem byl chaos na cvičišti, když kadeti nemohli pokračovat v tréninku, protože neustále kašlali a odhazovali své „kouřící” zbraně.

„Sorane, tohle je tvoje práce, že?” zeptal se Airias ledovým hlasem, když si všiml princova provinilého úsměvu.

„Já? Nikdy!” odpověděl Soran s předstíranou nevinností.

Druhý malér: Zákeřné hračky

Lyara přinesla na trénink malou magickou hračku – iluzorního hada, který byl neškodný, ale děsivě realistický. Během výuky bojů bez zbraní ho pustila mezi kadety, což způsobilo vlnu paniky. Když ho nakonec někdo „zabil”, proměnil se had ve spršku jisker, což vyvolalo smích u celého tria.

„Lyaro,” zavrčel Airias, „tohle není cirkus.”

„Ale aspoň jsme procvičili reflexy, ne?” odpověděla s nevinným úsměvem.

Třetí malér: Barevná voda

Samaeel očaroval všechny nádoby s vodou na cvičišti tak, aby se změnila na zářivě růžovou. Když si to kadeti všimli, okamžitě se začali smát, a trénink byl na chvíli přerušen. Airias je však rychle srovnal, i když bylo jasné, že se snaží nevybuchnout smíchy.

„Příště vám tu vodu očaruji tak, že vám zkysne přímo v puse,” pohrozil Samaeelovi.

Reakce Airiase a Zaakera

Airias už měl všech těch vtípků dost, ale zároveň věděl, že žádný z nich nebyl skutečně destruktivní. Zavolal si proto Zlaté trio i Lyaru a rozhodl se jim dát poslední varování.

„Pokud chcete dál pokračovat v těchhle nesmyslech, ujistěte se, že to neohrozí výcvik. Ale vězte, že příští malér bude mít následky, které nebudou příjemné,” řekl přísně.

„Rozumíme, mistře,” odpověděl Soran s předstíranou vážností, zatímco Lyara jen potlačovala smích.

Zaakerah si naopak Sorana zavolal soukromě. „Sorane, chápu, že máš radost z toho, že máš přátele, a jsem rád, že jsi méně ničivý než dřív. Ale jestli budeš zkoušet mou trpělivost, postarám se, aby sis tyhle vtípky pamatoval.”

„Nebojte, otče, teď už to děláme jen pro pobavení, ne pro ničení,” odpověděl Soran s úsměvem.

Lyara a Soran se mezitím sblížili ještě víc. I když se Soran snažil být odpovědnější, Lyara ho stále lákala zpět k jeho rebelským sklonům. Jednoho večera, když se všichni čtyři sešli na odpočinkové plošině nad cvičištěm, Lyara se na něj otočila s úsměvem.

„Víš, Sorane, možná nejsi tak nudný, jak jsem si myslela.”

„To je od tebe skoro kompliment,” odpověděl s úšklebkem.

„Možná. A možná tě mám ráda víc, než bych měla,” zašeptala, což Sorana zaskočilo, ale zároveň potěšilo.

Zbytek tria je nechal samotné, protože okamžitě pochopili, co se mezi nimi děje. A zatímco se noc rozprostírala nad palácem, Soran si uvědomil, že jeho city k Lyaře jsou skutečné – stejně jako jeho odhodlání dokázat, že si její respekt a lásku zaslouží.

Zlaté trio a Lyara pokračovali ve svých vtípcích, ale jejich poslední výstřelek překročil všechny meze. Během výcviku magie očarovali všechny tréninkové figuríny tak, aby se chovaly jako živé bytosti. Figuríny začaly kadetům nadávat, posmívat se jim a dokonce simulovat boj, který skončil zmatečnou a chaotickou rvačkou.

Airias byl vzteky bez sebe, když se dozvěděl, kdo za tím stojí. Ještě týž večer si nechal předvolat Sorana, Samaeela a Azaara do své pracovny. Lyara se na poslední chvíli stihla vymluvit, že s tím neměla nic společného, což zbytek trojice přijal s rezignovanými pohledy.

Takže,” začal Airias přísně, „vy tři jste se rozhodli, že cvičiště přeměníte na cirkus. Tentokrát vás to bude něco stát.”

Soran se pokusil promluvit. „Mistře, my jsme jen chtěli—”

„Mlč, Layfaire!” přerušil ho Airias hlasem, který Sorana přimrazil.

„Za svůj poslední kousek budete celý týden kydat stáje a starat se o koně. A to není všechno. Sorane, ty dostaneš speciální lekci z disciplíny. Nejen ode mě, ale také od svého otce.”

Soran ztuhl. „Otce?” zopakoval a nervózně polkl.

„Přesně tak. Myslíš si, že jsi nezodpovědný princ? Já tě naučím, co to znamená být odpovědný.”

Následující ráno Zlaté trio začalo svůj týdenní trest. Místo tréninků jim byla svěřena práce ve stájích – od kydání hnoje až po péči o koně a jejich krmení.

Samaeel si povzdechl, když popadl vidle. „Takhle jsem si svůj velkolepý život nepředstavoval.”

Azaar se usmál a suše odpověděl: „Jestli to někoho viníš, viníš Sorana.”

„Já?” odsekl Soran. „To byl tvůj nápad s těmi figurínami, Azaare.”

„A tvůj s magií,” přisadil si Samaeel.

Lyara se objevila poblíž stájí a neomaleně se smála jejich osudu. „Vypadáte, jako byste si to užívali,” provokovala.

„Jednoho dne, Lyaro,” zamumlal Soran, zatímco házel hnůj na hromadu, „ti to vrátím.”

Odpoledne si Airias zavolal Sorana na cvičiště. „Věděl jsem, že to budeš ty, kdo bude mít na svědomí chaos. Tvůj otec s tebou chce mluvit večer, ale teď tě čeká trest ode mě.”

Soran mlčel a poslušně se postavil před svého mistra. Airias vzal prut a udělil mu deset ran přes dlaně. Každá rána byla doprovázena jeho přísným komentářem: „Toto je za ignorování pravidel. Toto je za narušování výcviku. A toto je za neúctu k mé autoritě.”

Když bylo po všem, Soran se snažil nevykřiknout a schoval si bolavé ruce za záda. „Rozuměl jsi, Sorane?” zeptal se Airias.

„Ano, mistře,” odpověděl princ tiše.

Večer, když Soran dorazil do otcovy komnaty, cítil, že jeho trpělivost s neustálými tresty je na pokraji. Zaakerah stál uprostřed místnosti s prutem v ruce, jeho přísná tvář byla neúprosná.

„Sorane, vím, co jsi dnes provedl. A víš, co tě čeká,” řekl otec chladně, aniž by zvedl hlas.

Soran se podíval na prut a vztek v něm vzkypěl. „Proč musím být trestán za každý malý přestupek? Nikdy mě nepřestanete vidět jako dítě, že?”

Zaakerah sevřel prut pevněji. „Nejde o to, že tě vidím jako dítě. Jde o to, že chci, aby ses stal mužem, kterého bude tento svět respektovat. Ale zdá se, že tomu pořád nerozumíš.”

Soran se náhle otočil a vykřikl: „Ne, otče, už toho mám dost!” než stihl otec zareagovat, Soran vyběhl z místnosti

Zaakerah si unaveně povzdechl. „Děláš to horší, než to musí být,” zamumlal a zmizel ve víru stínů. Soran, který utíkal chodbami paláce, se pokoušel najít místo, kde by se mohl ukrýt, ale moc dobře věděl, že před otcem neuteče.

Zaakerah ho našel v jedné z postranních chodeb, kde se Soran schovával za jedním z velkých sloupů. „Sorane,” pronesl otec klidně, ale jeho hlas se nesl jako hrom. „Pojď sem. Teď.”

„Ne!” vykřikl Soran a pokusil se znovu utéct, ale Zaakerah mávl rukou a kolem jeho nohou se objevily stíny, které ho pevně sevřely na místě.

„Utíkat před odpovědností je horší než udělat chybu,” řekl Zaakerah, když pomalu přistoupil. Uchopil syna za ruku, přitáhl ho k sobě a sklonil ho tak, aby měl přístup k jeho zadku.

Zaakerah pevně přidržel svého syna, který se stále pokoušel vzpírat. „Sorane, tohle je za útěk. A za to, že jsi zpochybnil mou autoritu.”

První rána dopadla a Soran sykl bolestí. Každá další byla přesná a cílená, a přestože Zaakerah nebil svého syna s přehnanou silou, bylo jasné, že trest je vážný. Po deseti ranách Soran přestal vzdorovat a jen tiše stál, zatímco jeho zadek pálil.

„Doufám, že sis z toho vzal ponaučení,” řekl Zaakerah, když odložil prut a pustil syna.

Soran si mnul zraněný zadek a tvářil se naštvaně. „Proč to musíte dělat, otče? Proč mě vždycky musíte trestat tak tvrdě?”

Zaakerah se posadil a pokynul synovi, aby přišel blíž. „Sorane, dělám to, protože tě miluji. A protože chci, aby ses naučil, že útěk nikdy nic nevyřeší. Být vůdcem znamená čelit důsledkům, ne se jim vyhýbat.”

Soran si povzdychl a nakonec si sedl vedle otce. „Já vím. Jen… někdy mám pocit, že mě vidíte jen jako prince, ne jako vašeho syna.”

Zaakerah ho objal kolem ramen. „Jsi můj syn. A to je důvod, proč na tebe mám taková očekávání. Chci, abys byl silnější, než jsem já. A také chci, abys věděl, že ti vždy odpustím – pokud se naučíš ze svých chyb.”

Soran přikývl, i když bolest stále cítil. „Dobře, otče. Už neuteču.”

Zaakerah ho pohladil po vlasech a jemně přejel prsty po středu jeho křídel, což Sorana uklidnilo. „To rád slyším, synu. Teď běž odpočívat. Zítra tě čeká nový den – a já doufám, že ho začneš s čistým štítem.”

Soran odešel do své komnaty s pocitem, že i přes přísný trest má otce, který mu rozumí – i když občas tvrdě.