Provokatér Aurelius (3)

 

Kapitola 3: Nečekaný zrádce

Aurelius si byl jistý, že příchod Aziela do pekla znamená jediné – parťáka na lumpárny. Vždyť anděl, který padl, musel přece mít v sobě alespoň trochu vzdoru! Jenže realita byla naprostý opak jeho očekávání.

Aziel se nezapojil do jeho výtržností. Nejen to. On ho dokonce hlídal jako strážný pes!

Každý Aureliův geniální plán na nějakou lumpárnu byl zničehonic překažen – ne proto, že by selhal, ale protože Aziel to práskl Luciferovi dřív, než se Aurelius vůbec stačil rozběhnout!

Aurelius jednoho dne přišel s plánem: natřít démonické stráže neviditelným pekelným inkoustem, který je měl po pár hodinách změnit na zářící, třpytivé tvory. Naprosté ponížení!

„Azieli, pojď, tohle bude sranda!“ zašeptal mu spiklenecky, zatímco si míchal barvu.

Aziel se na něj jen klidně podíval. „Tohle je hloupé.“

Aurelius protočil oči. „Ne, je to geniální! Podívej, budou vypadat jak hvězdná záře, démoni budou zuřit, a můj táta—“

„Tvůj táta tě seřeže proutkem,“ přerušil ho Aziel.

Aurelius mávl rukou. „Jen když mě chytí!“

Aziel přimhouřil oči. Pak se otočil na podpatku a odešel. Aurelius si myslel, že je to vyhrané – jenže…

O hodinu později, když se chystal vyběhnout s kbelíkem a začít s natíráním, se před ním objevil Lucifer.

„Aurelie,“ řekl chladně, „co to máš v ruce?“

Aurelius strnul. „Tohle? Eh… um… nic? Pítko pro netopýry?“

Lucifer natáhl ruku a jediným pohybem mu kbelík vzal. Zamyšleně se podíval na jeho obsah, pak zvedl pohled na svého syna.

„Aziel mi řekl, co se chystáš udělat,“ pronesl pomalu.

Aurelius v tu chvíli pocítil opravdovou zradu. „COŽE?!“ vykřikl. „On tě práskl?!“

Lucifer pokývl hlavou. „Správně. A jako trest budeš strávit den v knihovně. Učením.“

„Azieli!“ otočil se Aurelius k andělovi, který stál opodál se založenýma rukama. „Jak jsi to mohl udělat?!“

Aziel si povzdechl. „Protože to bylo hloupé. A zbytečné.“

Aurelius si dramaticky chytil srdce. Tohle byla zrada v nejčistší podobě.

Aurelius se nehodlal vzdát. O několik dní později přišel s ještě lepším plánem – vyměnit Luciferovy drahé pekelné sušenky za hořkou, nechutnou variantu, kterou pekelní kuchaři vyráběli jen pro největší provinilce. Pekelná gastronomie byla někdy krutá.

„Tak co, Azieli? Do tohohle se zapojíš?“ nadhodil s nadějí.

Aziel na něj pohlédl tím svým klidným, až podezřele svědomitým pohledem. „Ne. A pokud to uděláš, povím to tvému otci.“

Aurelius na něj nevěřícně zíral. „To nemyslíš vážně.“

Aziel se ani nepohnul. „Myslím. Je to hloupé.“

„Ty a tvoje hloupé!“ vykřikl Aurelius. „Už tě peklo nakazilo, že jsi takový suchar?!“

Aurelius si myslel, že Aziel jen blafuje. Takže vyměnil sušenky i tak.

Když si Lucifer odpoledne sedl ke svému stolu, vzal první sušenku a zakousl se.

Nastala katastrofa.

Lucifer se okamžitě zarazil, zavřel oči a pomalu položil sušenku na talíř. Celá síň ztichla.

Pak se ozval jeho hluboký, nebezpečně klidný hlas:

„Kdo.“ „To.“ „Udělal.“

Aurelius, který se už připravoval k útěku, sotva stihl udělat krok, když vtom Aziel zvedl ruku a ukázal přímo na něj.

„Aurelius,“ řekl jednoduše.

Aurelius zalapal po dechu. „Ty— TY JSI TO ZASE UDĚLAL?!“

Lucifer si masíroval spánky. „Aurelie, už podruhé. Dneska to bude dvojnásobný trest.“

Aurelius stiskl pěsti a obrátil se na Aziela. „Jsi nejhorší!“

Aziel pokrčil rameny. „Ty jsi nejhloupější.“

Aurelius už si myslel, že ho nic horšího nemůže potkat. Ale pak se to stalo.

Chtěl zorganizovat něco velkého – epický žert na celé peklo.

Jeho plán? Spustit z trůnního sálu tajný mechanismus, který by uvolnil tisíce drobných čertovských netopýrů, kteří by poletovali peklem a na každého kýchli oblak pekelného prachu. Totální chaos!

Všechno bylo připravené.

Jenže.

„Tati?“ ozval se nevinný hlásek. Azielův hlásek.

Aurelius ve stejný okamžik vykulil oči. Ne. To neudělá. To ne—

„Aurelius chystá něco velkého. Skryl něco za trůnem,“ oznámil Aziel přímo Luciferovi.

Lucifer se otočil, jeho rudé oči hořely jako oheň. „Aurelie.“

Aurelius se snažil zakrýt past svým tělem, ale bylo pozdě. Lucifer už věděl.

O pár minut později už seděl přehnutý přes otcovo koleno a proutek dopadal na jeho zadek.

„T-Tohle je… Z-R-A-D-A!“ vyjekl mezi zásahy.

Aziel se klidně díval opodál a pronesl: „Ne, tohle je spravedlnost.“

Lucifer se při tom uchechtl a zasadil poslední ránu. „Možná by ses od Aziela mohl něčemu přiučit.“

Aurelius jen zaskuhral. Takhle si svého parťáka na lumpárny rozhodně nepředstavoval.

Aurelius už toho měl dost. Dost toho, že každý jeho geniální plán skončil prozrazený dřív, než vůbec začal. Dost toho, že Aziel, ten svatoušek, si v pekle klidně chodil, jako by mu to tu patřilo. A hlavně – dost toho, že kvůli němu skončil přes Luciferovo koleno už třikrát!

Tohle se muselo změnit.

Aurelius stál ve své komnatě, ruce založené na hrudi, černá křídla netrpělivě třepotala. Zíral na svůj nový mistrovský plán: svitek plný promyšlených triků, pastí a manipulací.

„Jestli se Aziel chce chovat jako práskač, tak ho donutim, aby to byl on, kdo nakonec zradí někoho jiného.“

Aurelius se rozhodl změnit taktiku. Už žádné přímé konflikty. Teď se bude tvářit jako nejlepší přítel Aziela.

Jednoho dne přišel k němu s falešně nevinným úsměvem.

„Víš, Azieli,“ začal Aurelius, „možná jsem o tobě celou dobu smýšlel špatně. Možná… bychom měli zkusit být přátelé.“

Aziel na něj podezřívavě pohlédl. „Ty a přátelé? To zní podezřele.“

Aurelius se dramaticky chytil za srdce. „Mě to uráží! Tady se ti snažím nabídnout příměří a ty mi nevěříš?“

Aziel neodpověděl. Ale přemýšlel. A to znamenalo, že Aurelius měl první výhru.

Aurelius začal pomalu testovat Aziela.

Nejdřív drobnosti. Nechal na stole otevřenou knihu zakázaných kouzel, zatímco si „odskočil“. Aziel se na ni jen podíval, ale neotevřel ji.

Pak mu nechal nehlídaný klíč od Luciferova kabinetu. Aziel se ho ani nedotkl.

Aurelius z toho šílel.

„Jak může být takhle dokonalý?!“ mumlal si, zatímco si rval vlasy.

Musel na něj jinak. Chytřeji.

Jednoho večera se Aziel vrátil do své komnaty – ale něco tam nebylo v pořádku.

Na stole ležel smluvní pergamen – pekelná smlouva. Na první pohled vypadala nevyplněná, ale byla záludně připravená tak, aby se aktivovala, pokud by se jí někdo byť jen dotkl.

Aurelius ji nechal tam naschvál.

Aziel k ní přistoupil, naklonil se a zamračil se. „Co to…?“

V TOM OKAMŽIKU SE DVEŘE ROZLETĚLY DOKOŘÁN.

„Tati!“ vykřikl Aurelius teatrálně a vběhl dovnitř. „Aziel podepisuje pekelnou smlouvu! On… on se skutečně stal padlým andělem!“

Lucifer stál ve dveřích. Jeho rudé oči se zaleskly, když se podíval na Aziela.

„Azieli?“ řekl hlubokým, nebezpečně klidným hlasem.

Aziel v šoku zamrkal. „To není pravda! Jen jsem se na to díval!“

Aurelius se zatvářil zničeně. „Ale, Azieli… Já jsem ti věřil! Myslel jsem, že jsi jiný!“

Lucifer se pomalu přiblížil. „Ty jsi opravdu chtěl uzavřít smlouvu s Peklem?“

Aziel svraštil čelo. „Ne! To je past!“ Otočil se k Aureliovi. „Ty jsi to sem dal schválně!“

Aurelius nasadil nevinný pohled. „Já? To bych nikdy neudělal! Jak bych vůbec mohl vědět, že si to vezmeš do rukou?“

Aziel zaťal pěsti. Tahle hra byla rafinovaná. Aurelius ho chtěl zničit tím, že ho vykreslí jako padlého víc, než byl.

Lucifer chvíli mlčel. Pak přešel ke stolu, přejel rukou nad pergamenem a…

„Tohle je léčka.“

Aziel si úlevně vydechl. Aurelius naopak zbledl.

Lucifer se otočil k němu, jeho výraz byl neúprosný. „Myslel sis, že mě přelstíš?“

Aurelius ustoupil o krok. „Ehm… možná?“

Lucifer si přivolal proutek. Aurelius ztuhl. „Tati, počkej, tohle nebylo až tak—“

„Přes koleno. Hned.“

„TATI, NE—!“

Švih!

„AU! DOBŘE, PŘIZNÁVÁM, ŽE TO BYL PLÁN!“

Švih!

„JÁ UŽ NIC TAKOVÉHO NEUDĚLÁM, PŘÍSAHÁM!“

Aziel sledoval scénu s výrazem někoho, kdo konečně vyhrál svůj první velký boj.

Když bylo po všem, Aurelius si třel zadek a zíral na Aziela s čistou nenávistí.

„Nenávidím tě,“ zavrčel.

Aziel se klidně usmál. „To je dobře. Protože já tebe taky.“

Lucifer si povzdechl a promnul spánky. „Vy dva mě jednou zničíte.“