Jednorázová povídka z dětství prince Aurelia.
V Pekle je pravidlo – slabost se netoleruje. Aurelius je ještě dítě, ale už se od něj očekává, že se naučí bojovat a nemít slitování. Když je postaven proti démonovi dvakrát většímu než on ve zkušebním boji, odmítne zasadit smrtící úder, i by když vyhrál.
A právě jeho empatické vlastnosti mu mohli být osudné, démon vstal a začal znovu bojovat, Aurelius se jen bránil. A odmítal dávat údery co by mu moc ublížili, jeho protivníkovi.
Ale protivník měl jiný plán. Ten chtěl svému princi ublížit. Chtěl mu ukazovat že laskavost nemá v pekle místo. Jeho spolužáci ho povzbuzovali ať prince co nejvíce zřídí.
Lucifer, otec Aurelia to sledoval z zpovzdálí. Věděl že jeho maličký má sílu.
Aurelius klopýtne a udělá chybu, protivník ho srazí na zem. Začne do něj mlátit. Používá černou magii co mu infikuje tělo. A chystá se zasadit úder, co by mu zlámal kosti v těle.
Ale objeví se král a svého syna zachrání. Odnese ho do trůnního sálu, položí ho na koberec a jde si to vyřídit s útočníky na jeho syna.
Aurelius se třásl. Jeho tělo bylo pokryté šrámy, temná magie mu stále proudila žilami a on sotva vnímal okolí. Před chvílí byl v pekelné aréně, kde ho démoni podrobili brutálním zkouškám, aby dokázal, že je hodný být synem samotného Lucifera. Cítil bolest v každém svalu, v každé kosti, ale horší než bolest bylo to, že selhal. Nedokázal se ubránit, nezvládl odolat všem ranám.
Ležel na studeném mramoru otcova trůnního sálu, lapal po dechu a oči měl zastřené. Bylo mu jedno, kde je, jen chtěl, aby to přestalo.
Kroky se ozvaly z dálky, tiché, ale neomylné. Temná aura, která je provázela, byla mocná a neúprosná. Aurelius nepotřeboval zvednout hlavu, aby poznal, kdo k němu přichází.
Lucifer.
„Aurelie,“ jeho hlas byl hluboký, sametový a plný něčeho nečekaného—něčeho, co syna přimělo otevřít oči.
Lucifer se sklonil k jeho zuboženému tělu a pohlédl na něj. Zářivé, pekelné oči, které nikdy neukazovaly slabost, se na okamžik zdály měkčí. Ne něžné—Lucifer nikdy nebyl něžný—ale v jejich hloubce byla starost.
„Už je dobře, maličký,“ zašeptal tiše.
Aurelius se otřásl. Nebylo mu dobře. Necítil nic jiného než bolest a ponížení. Ale když ho Lucifer vzal do náruče, jeho mocná křídla je oba obklopila jako neproniknutelná bariéra, najednou to nebylo tak zlé.
Luciferova magie kolem něj proudila, pohlcovala tu cizí, násilnou sílu, která ho stále drásala zevnitř. Bolest pomalu ustupovala, rány se hojily.
Aurelius se chvěl, ne ze strachu, ale z nečekaného pocitu bezpečí. Nikdy předtím si neuvědomil, jak moc chtěl slyšet právě tahle slova od svého otce.
Lucifer si povzdechl, jako by v tom okamžiku nesl tíhu celého pekla. Přitiskl Aurelia blíž a pohladil ho po hlavě.
„Měl jsem tě lépe připravit,“ zamumlal, spíš k sobě než ke svému synovi. „Ale už je dobře. Jsi doma.“
A poprvé po dlouhé době se Aurelius přestal třást.
„Odpusť že jsem nezasáhl dříve.”
Aurelius se v Luciferově náruči sotva pohnul, ale jeho dech byl teď klidnější. Přesto, když zaslechl otcova slova, zachvěl se znovu—ale tentokrát ne bolestí, nýbrž překvapením.
Lucifer, král Pekla, ten, který nikdy nelitoval svých činů, právě řekl… odpusť?
Aurelius zvedl pohled. Otcova tvář byla stejná jako vždy—ostrými rysy připomínala vytesanou sochu, oči zářily pekelným světlem, vlasy byly temné jako noc. Ale v jeho pohledu bylo něco, co syn nepoznával. Něco těžkého. Něco, co si nikdy nemyslel, že v Luciferovi uvidí.
„Odpusť, že jsem je nezastavil dříve,“ zopakoval Lucifer tiše, jeho hlas zněl podivně nalomeně.
Aurelius se zamračil. Hlava mu stále třeštila, ale musel se zeptat. „Proč jsi to vůbec dovolil?“
Lucifer na okamžik ztuhl. Pak si povzdechl a opřel se zády o černý trůn. Stále držel syna v náruči, ale bylo jasné, že jeho mysl bloudí jinam.
„Protože jsem si myslel, že to zvládneš,“ přiznal nakonec. „Že když projdeš tou zkouškou, nebudeš slabý.“
Aurelius sklonil pohled. „A místo toho jsem selhal.“
Lucifer zavrčel a sevřel jeho ruku pevněji. „Ne, to jsem selhal já. Nechci, aby ses stal tím, kým jsem já… ale chci, aby ses dokázal bránit. Chtěl jsem tě posílit, ne zlomit.“
Aurelius polkl. Cítil, jak se mu hrudník stáhl. Celý život se snažil pochopit svého otce—muže, který vládl s železnou rukou a neukazoval slabost. A teď, poprvé, viděl něco jiného.
„Bolí to,“ zamumlal.
Lucifer mu lehce položil ruku na hlavu, jeho dotek byl nečekaně jemný. „Já vím, maličký.“
Aurelius zavřel oči. Poprvé za dlouhou dobu se necítil sám. Poprvé si nebyl jistý, jestli svého otce nenávidí… nebo jestli na něj možná celou tu dobu jen zoufale čekal.
Žádné komentáře:
Okomentovat