Prolog: Plameny pochybností
Hluboko v srdci Pekla, kde se i stíny bojí pohnout, se rozléhalo dunění těžkých kroků. Červené světlo žhnoucích pochodní se odráželo od mramorových stěn, zkroucených tisíciletým žárem. Chodby Infernal Citadely byly tiché, až na šepot. Vždy tam byl. Skrýval se v zákoutích, plazil se mezi sloupy a šeptal temné pravdy těm, kdo byli ochotni naslouchat.
Aurelius si toho šeptání byl vědom.
Stál na vyvýšeném balkóně své soukromé komnaty a pozoroval dolní nádvoří, kde se shlukovali dvořané. Byli jako hejno havranů – netrpěliví, dychtiví po senzaci, čekající, kdo bude další kořistí pekelného dvora. Dnes bylo jejich téma jasné: zrada.
A jeho jméno.
Oči mu temně zasvítily. Tvář měl nehybnou, klidnou, ale uvnitř se v něm vařil hněv. Věděl, že něco podobného přijde. Peklo bylo místem, kde se nepřátelé neskrývali v temnotách – stáli přímo před vámi, usmívali se a čekali, až klopýtnete. Někdo ho chtěl vidět padnout. A podle šeptaných slov měl být zrádcem on.
Za jeho zády se otevřely dveře.
„Přišel jsi si mě zeptat, zda jsem vinen?“ promluvil tiše, aniž by se otočil.
Luciferův krok byl stejně tichý jako jeho pohled chladný. Vešel do místnosti, zastavil se pár kroků od syna a beze slova se na něj zahleděl. V očích neměl hněv, nedůvěru ani rozhořčení – jen něco mnohem horšího.
Pozoroval ho.
Testoval ho.
Aurelius sevřel ruce v pěst. Nenáviděl ten pohled. Lucifer mlčel, protože věděl, že slova nejsou potřeba. Pokud by Aurelius skutečně plánoval převrat, nezastavil by se před ním a nezačal se hájit. Pokud byl nevinný, musel dokázat, že jeho nepřátelé jsou větší lháři než on.
To byl zákon Pekla.
„Udělej s tím něco,“ prolomil nakonec Lucifer ticho. Ne rozkaz. Ne obvinění. Jen výzva.
Pak se otočil a odešel.
Aurelius zůstal stát na místě, oči upřené do dálky. Ve tmě pod ním se pohybovaly stíny. Byli to dvořané, slídilové, zvědavci… a někde mezi nimi se skrýval ten, kdo tahal za nitky.
Musel zjistit, kdo to je.
Ne proto, aby očistil své jméno.
Ale proto, aby jim ukázal, že zradit prince Temnoty má vždy svou cenu.
Kapitola 1: Soud
Ale jak se snažil čím víc se snažil se očistit, tím více důkazů proti němu narůstalo. Sic byli lživé, což Aurelius věděl, lidé pekla tomu věřili.
Dokonce přibylo i několik svědectvích, démoni vypovídali, že Aurelia viděli s rebelskými skupinami. Pekelný princ byl rozhořčen. Hněv se v něm vařil. Ale na povrch to nedal vědět.
Otec byl odtažitý, a jen ho ze stínu pozoroval.
„Já přijdu na to kdo tyhle pomluvy šíří.” zamumlal do temnoty noci Aurelius.
Chtěl se otočit a jít spát. Ale najednou se rozrazily dveře a dovnitř vtrhly stráže. „Princi Aurelia, byl jste zatčen za vzpouru proti trůnu, dostavte se k soudu.” řekl jeden z nich.
„Cože?” zeptal se Aurelius. „A kdy?”
„Hned teď,” odpověděl další strážce.
Aurelius zbělel jako stěna. Ještě se mu nepodařilo zjistit kdo za tím stojí a teď má jít k soudu. To mu otec nedal moc času. Zamručel. „Tak fajn, ale nechte mě jít po svých.” řekl a vydal se s nimi do soudní síně.
Soudní síň Infernal Citadely byla obrovská, mramorová a chladná, přesto se v jejím středu vznášelo horko jako v jádru sopky. Řady démonických dvořanů zaplnily ochozy, jejich šepoty zněly jako syčení hadů. Vzduchem se šířila směs zvědavosti a krvežíznivosti – v Pekle nebylo souzení jen o spravedlnosti. Bylo to divadlo. A dnes měl hlavní roli Aurelius.
Uprostřed síně stál černý obelisk, magický monument, který zaznamenával všechny projevy v soudní síni. Když byl někdo shledán vinným, zčernal do hluboké temnoty, a pokud byl nevinný, rudě se rozžhnul. Dnes měl Aurelius pocit, že pro něj obelisk zčerná ještě před tím, než promluví.
Lucifer seděl na vyvýšeném trůně, nad ním hořel oheň bez ohně – temné plameny, které existovaly jen díky jeho vůli. Jeho tvář byla nečitelná. Vedle něj stála rada Pekla – vlivní démoni, kteří se podíleli na řízení podsvětí. Mezi nimi byli i ti, kdo Aurelia nikdy neměli v lásce.
„Prince Aurelia, synu Pekla, jsi obviněn ze zrady, z pletich s rebely a snahy podkopat vládu svého otce. Jak se hájíš?“ promluvil hlubokým hlasem jeden z radních, démon s křídly z černého obsidiánu.
Aurelius zvedl bradu. „Jsem nevinný,“ řekl jasně.
Hlasitý šum. Šeptání.
„Nevinný?“ ozval se jiný radní, tentokrát démon s rohy stočenými jako beran. „A co tato svědectví?“ Luskl prsty a v síni se objevili tři démoni, každý s jiným druhem pekelné aury.
První se podíval přímo na Aurelia. „Viděl jsem ho mluvit s rebely u Krvavého jezera. Přísahám na plameny Pekla!“
Druhý se sklonil v předstírané úctě. „Přinesl jsem dokumenty, které dokazují jeho podíl na podivných schůzkách.“
Třetí, sukuba s ostře řezanými rysy, se usmála. „A já mohu potvrdit, že mi jednou řekl, že by Peklo mělo být jiným místem. Méně pod Luciferovým vlivem.“
V síni to zašumělo ještě hlasitěji. Aurelius sevřel ruce v pěst. Lži! Všechno to byly lži. Ale byly to dobře promyšlené lži, které zapadaly do předem připraveného příběhu.
Lucifer mlčel. Nedával najevo hněv ani zklamání, jen klidně sledoval situaci.
Aurelius si uvědomil, že tuhle hru musí hrát chytře. Křik a vztek mu nepomůžou.
„Tyhle důkazy jsou podvržené,“ řekl pomalu. „A svědectví… zajímavé, že se objevují právě teď, že? Možná bychom se měli ptát, kdo těmto démonům zaplatil za jejich lži.“
Sukuba se ušklíbla. „Obviňuješ nás ze lži, princi?“
Aurelius se na ni podíval, tentokrát s úšklebkem. „Obviňuji někoho z mnohem větší zrady. Někdo se mě snaží zbavit. A pokud mi dáte čas, najdu toho, kdo za tím stojí.“
Ticho.
Pak se Lucifer mírně předklonil.
„Čas je v Pekle relativní,“ promluvil poprvé. Jeho hlas byl hluboký, nezúčastněný. „Co přesně nabízíš, synu?“
Aurelius si byl jistý, že to byl test. Lucifer ho vždy testoval.
„Dejte mi sedm dní. Sedm dní na to, abych našel skutečného zrádce.“
Opět ticho. Pak si radní začali mezi sebou šepotat. Nakonec ten s křídly zvedl ruku. „Pokud do sedmi dnů neprokážeš svou nevinu, rozsudek bude neodvolatelný.“
„Souhlasím,“ řekl Aurelius bez zaváhání.
Lucifer se opřel a na okamžik se mu v očích zablesklo cosi, co mohl být náznak pobavení. Nebo uznání.
„Pak tedy běž a dokaž, že nejsi slabý.“
Aurelius sklonil hlavu a otočil se k odchodu. Věděl, že teď začíná boj o přežití.
A pokud se mu nepodaří odhalit skutečného zrádce… Peklo ho spolkne navždy.
Aurelius využil iluzorní magii aby změnil svoji podobu. A vyrazil do ulic pekelného království. Tam kde se schází smetánka.
Odposloucháváním rozhovorů zaslechl jméno přezdívku nebo jméno toho kdo za tím stojí, Dráp. Dále u šlechtice La Silva nasel nedopsaný dopis adresovaný jistému T, se vzkazem že Aurelius bude zničen, žádný syn Bohyně nemá zde co dělat.
Přeměnil se za obyčejného démona a zjistil kde se schází rebelové. U Ruiny Krvavého jezera. Vydal se na místo. A přišel na to, že sami rebelové jsou překvapení, že je spojováno jeho jméno s nimi. Vždyť králův mazánek by nikdy se nesnížil na jejich úroveň.
Dále se přeměnil za jiného démona a sledoval tu sukubu, která mluvila proti němu. Na konci cesty se setkala s mužem co ji dal odměnu. A je to Tailom Deron. Aurelius ho hned pozná. Vytáhne honem mobil a začne jejich setkání nahrávat. „Dobře si zalhala, ten spratek si nic jiného než zkázu nezaslouží.
Sedm dní uplynulo a Aurelius měl dva zrádce odhalené. Nebyl si sice jistý jestli jich není více. Ale jména ostatních bohužel neznal.
Kapitola 2: Opět u soudu
Soudní síň Infernal Citadely byla tentokrát ještě přeplněnější než minule. Démoni šlechtického původu, nižší dvořané i pekelná smetánka – všichni se shromáždili, aby sledovali, jak dopadne pekelný princ. V očích mnohých stále planula nenávist, v jiných zvědavost a někteří už předem vynášeli rozsudek v jeho neprospěch.
Aurelius kráčel k černému obelisku uprostřed sálu, tentokrát se vztyčenou hlavou. Připravil si svůj tah. Možná neměl všechna jména, ale měl dost důkazů, aby dokázal, že je nevinný.
Na trůnu seděl Lucifer, stále stejně nečitelný. Vedle něj stáli členové pekelné rady – někteří netrpěliví, jiní klidní, ale všichni připravení naslouchat.
„Prince Aurelia, byl jsi obviněn ze zrady. Dnes, po sedmi dnech, se rozhodne o tvém osudu,“ zahřměl hlas radního s černými křídly. „Přinesl jsi důkazy na svou obranu?“
Aurelius se pousmál. „Ano. A nejen to. Přinesl jsem i důkazy o skutečných zrádcích.“
Síní to zašumělo.
„Důkaz?“ ozval se jiný radní, démon s rohy jako beran. „Tvá slova jsou odvážná, princi. Ale kde je pravda?“
Aurelius klidně zvedl ruku a luskl prsty.
Vzduch se zavlnil a ve středu sálu se objevila iluzorní projekce – obraz zachycený v jeho mobilu. Viděli Tailoma Derona, jak předává odměnu sukubě, která proti němu svědčila.
„Dobře sis zalhala, ten spratek si nic jiného než zkázu nezaslouží.“
Síní se rozlehl šokovaný šepot.
Sukuba zbledla a couvla, ale než stihla cokoli říct, stráže už k ní přistoupily a chytily ji za paže.
„T-to není pravda!“ vykřikla. „Někdo to zmanipuloval!“
Aurelius se ušklíbl. „Ach, ale obelisk nikdy nelže, že?“
Přistoupil blíž k černému obelisku a položil na něj ruku. Kolem něj probleskla rudá záře – znamení, že říká pravdu.
„Tailom Deron je jedním z těch, kdo mě chtěli zničit. A nebyl sám.“
Dalším lusknutím přivolal démonického sluhu, který předložil dopis nalezený u šlechtice La Silvy.
„Tento dopis je adresován někomu s iniciálou T. Obsahuje jasný příkaz – že žádný syn Bohyně nemá v Pekle co dělat.“ Aurelius se podíval na radu s tvrdým výrazem. „Zdá se, že celá tato falešná obvinění nejsou jen o vzpouře. Někdo se bojí mého původu. Někdo chce vymazat krev Bohyně z Pekla.“
Ticho bylo hrozivé.
Lucifer se mírně předklonil, poprvé projevil zájem.
„Tailome Derone,“ oslovil ho temným hlasem. „Co k tomu řekneš?“
Tailom zůstal nehybně stát, tvář mu ztvrdla. „Bylo to nutné, můj pane.“
Luciferovi lehce zacukal koutek. „Nutné?“
„Aurelius nemá v Pekle co dělat. On… on není jako my! Jako váš pravý dědic!“ Tailomův hlas sílil, odhaloval, že už nemá co ztratit. „Je to syn Bohyně! Co když je jeho přítomnost hrozbou? Co když se jednoho dne obrátí proti nám? Nevidíte to?!“
Radní i dvořané na něj hleděli s různými emocemi – někteří s úlekem, jiní s pochopením, ale v tuto chvíli už bylo jasné, že prohrál.
Lucifer pomalu vstal. „Takže ses bál něčeho, co se nikdy nestalo? A rozhodl ses manipulovat můj dvůr, aby ses zbavil mého syna?“
Tailom mlčel.
Lucifer se pousmál. „A přesto jsi selhal.“
Obelisk se znovu rozzářil rudým světlem, potvrzujíc Aureliovu nevinu.
Lucifer kývl na stráže. „Odveďte ho. Ať skončí mezi těmi, které tak rád ovládal.“
Tailom Deron zasyčel, ale nebránil se, když ho stráže odváděly. Sukuba, která proti Aureliovi svědčila, se třásla, ale nebylo pro ni úniku.
Soudní síní se nesl šepot. Aurelius obhájil své jméno.
Lucifer se na něj podíval. „Zvládl jsi to, synu.“
Aurelius mu pohlédl do očí. „Samozřejmě. Já nejsem tak snadno zničitelný.“
Síní se rozlehl smích. Ale pod povrchem Aurelius věděl, že válka intrik v Pekle nikdy nekončí. Možná odhalil dva zrádce… ale jméno Dráp stále zůstávalo tajemstvím. A on byl rozhodnutý ho najít.
Kapitola 3: Očista ohněm
Oheň spaloval. Pohlcoval všechno, co nebylo dost silné, aby v Pekle přežilo.
Aurelius klečel uprostřed lávového jezera, horko mu drásalo kůži, ale neprosil o milost. Pekelné plameny očisty nebyly jen o trestu. Byly zkouškou. Přijetím vlastní bolesti. A on věděl, že musí vydržet.
Lucifer stál na břehu, jeho rudé oči sledovaly svého syna bez jediného slova.
Aurelius sevřel zuby, hněv i odhodlání v něm bublaly stejně jako tekutá láva kolem něj. Udržel se na kolenou, i když měl pocit, že se jeho tělo každou chvíli rozpadne na popel. Pak se pomalu, ale jistě začal zvedat.
„Ale víš, co děláme se slabými, synu?“ Luciferův hlas se nesl ozvěnou přes plameny.
Aurelius se usmál, i když ho každý pohyb bolel. „Myslím, že je spolkne oheň.“
Lucifer přikývl. „Tak se tedy spolkni, chlapče. Vstaň.“
Aurelius se pomalu vyškrábal na nohy, jeho tělo se třáslo, ale v očích měl triumf. Dokázal to.
Plameny ho neposkvrnily—očistily ho.
Dav, který ho sledoval, se začal rozcházet. Už nebylo pochyb. Princ Pekla přežil. Obhájil své jméno.
Lucifer přistoupil k lávovému jezeru a natáhl ruku. „Dost.“
Plameny ustoupily. Láva zchladla. A jeho syn padl na kolena, tělo vyčerpané, ale duše nezlomená.
Lucifer si pomalu sundal svůj plášť. Byl to symbol moci, autority, ale v tuto chvíli to byla i ochrana. Bez jediného slova ho přehodil přes Aurelia a zabalil ho do něj.
A pak ho vzal do náruče.
Aurelius se tomu nebránil. Nepotřeboval to, ale zároveň… to v tu chvíli neodmítl.
Lucifer neřekl nic. Jeho kroky byly pomalé a pevné, když nesl svého syna zpět do jeho komnat. Očista byla bolestivá. A on to věděl.
Ale věděl také, že ten chlapec v jeho náručí je stále tady. Stále silný. Stále jeho.
Aurelius přežil. Ale v Pekle bylo přežití jen začátek.
Konec
Žádné komentáře:
Okomentovat