Po klidném večeru stráveném v otcově náruči, kdy si Soran uvědomil váhu svého postavení a odpovědnosti, měl v hlavě stále jednu myšlenku – Lyara. I přes jejich průšvihy a problémy, které spolu způsobili, věděl, že je to právě ona, která ho přitahuje svou odvahou, sebevědomím a schopností přimět ho vybočit z rutiny.
Jakmile se ujistil, že jeho otec odešel do své pracovny, potichu se vytratil z komnaty a zamířil do jedné z odpočinkových zahrad, kde Lyara často trávila čas.
Lyara tam skutečně byla, opřená o kamennou lavičku, zářivé světlo měsíce ozařovalo její havraní vlasy a rudé konce křídel. Když si všimla Sorana, usmála se svým typickým provokativním způsobem.
„Copak, princi? Přišel jsi, abych ti pomohla naplánovat další průšvih?” pronesla s úšklebkem.
Soran si povzdychl a sedl si vedle ní. „Ne. Myslím, že s průšvihy mám na chvíli pauzu.”
Lyara pozvedla obočí, překvapená jeho odpovědí. „To říkáš ty? Mistr chaosu a král malérů?”
„Jo, to já,” odpověděl s menším úsměvem. „Ale dnes jsem si uvědomil, že můj otec má pravdu. Nemůžu pořád utíkat před odpovědností. Musím se snažit být lepší.”
Lyara chvíli mlčela, její pohled se změnil. Bylo jasné, že ji jeho slova zasáhla víc, než by si přiznala. „Takže teď budeš dokonalý princ? Už žádná zábava?”
Soran se zasmál. „Neboj se, Lyaro. Pořád budu já. Jen možná budu přemýšlet, než něco udělám. A možná… tě budu chtít zapojit, ale bez těch částí, které nás vždycky přivedou do průšvihu.”
Lyara se k němu naklonila blíž. „Zní to jako výzva. Ale víš co, Sorane? Možná máš pravdu. Možná je načase, abych i já ukázala, že dokážu víc než jen dělat nepořádek.”
Soran se na ni podíval, jeho obvykle drzý výraz byl najednou vážnější. „Víš, Lyaro… Jsem rád, že tě mám po svém boku. I když někdy děláš věci ještě složitější, než musí být.”
Lyara se zasmála, ale její pohled změkl. „A já jsem ráda, že mě vždycky vtáhneš do něčeho bláznivého. I když to znamená týdny ve stájích.”
Nastalo ticho, během kterého si navzájem hleděli do očí. Soran se odhodlal a položil ruku na její. „Nechci jen, abys byla mou přítelkyní ve zmatku. Chci, abys byla někým víc. Protože ty… ty jsi jiná. Silná, odvážná. A já bych si přál, abych byl stejně odvážný jako ty.”
Lyara chvíli nic neřekla, ale pak se usmála – tentokrát něžně, bez obvyklé provokace. „Víš, Sorane, myslela jsem si, že jsi jen rozmazlený princ, co si rád hraje. Ale teď… možná tě vidím jinak.”
Soran cítil, jak mu srdce zrychluje, ale jen přikývl. „Takže… co to znamená?”
Lyara se naklonila blíž, až byla jejich tvář téměř u sebe. „Možná, že bych ti mohla dát šanci. Ale pod jednou podmínkou.”
„Jakou?” zašeptal Soran.
„Žádné růžové zbroje pro tvého otce,” pronesla s úsměvem a nakonec ho lehce políbila na tvář.
Soran se zasmál a přikývl. „Slibuju.”
Když se oba rozloučili, Soran se vracel do svých komnat s lehkým úsměvem. I když ho zítřek čekal s novými výzvami, cítil, že má vedle sebe někoho, kdo mu rozumí. A i když věděl, že jejich cesty nebudou snadné, poprvé za dlouhou dobu se cítil, že je na správné cestě – nejen jako princ, ale i jako někdo, kdo si zaslouží Lyaru a respekt svého otce.
Vztah s ní možná přinesl nové komplikace, ale Soran byl odhodlaný ukázat, že dokáže být jak vůdcem, tak tím, kdo chrání ty, na kterých mu záleží.
Žádné komentáře:
Okomentovat