Francis je učitel francouzštiny na jazykové škole v malém evropském městě. Je tichý, rezervovaný, nosí kabát i na podzim a nejradši má chvíle, kdy může jen tak sedět v knihovně a poslouchat déšť. Po rozvodu se ženou si zvykl na ticho. Není nešťastný, jen… trochu prázdný.
Jednoho deštivého, kdy Francis seděl v kavárně, popíjel čaj a četl Camuse. Se otevřeli dveře, do vnitřku vstoupil muž s mokrými vlasy v tmavé bundě s velkým pouzdrem na violoncello. Jmenoval se Alois.
Posadil se na proti Francisovi, protože všechna ostatní místa byla plná. „Nevadí?”zeptal se tiše.
Francis řekl že ne a dál věnoval knížce, ale koutkem oka ho potají pozoroval.
Příští dny se setkávají znovu. Neplánovaně, ale stále častěji. Vždy ve stejné kavárně. Francis si všiml, že Alois skládá vlastní hudbu – zapisuje noty na ubrousky.
Jednou Francis poznamenal : „Já skládám věty, vy skládáte melodie.“
Alois se usměje. „Možná bychom mohli zkusit duet.“
Jejich scházení se mění v pravidelnost. Jednoho dne Alois pozval Francise na zkoušku. Po koncertu seděli spolu na pódiu, ticho bylo ve vzduchu, jen echo tónů. Alois náhle promluvil: „Když hraju, nejsem sám. A když tě vidím, mám pocit, že ticho je zase plné.“
Francis se lehce usmál a pohladil ho po hřbetě ruky. Poprvé.
O měsíc později sedí spolu v kavárně. Francis čte, Alois kreslí noty. Venku padá první sníh.
Už nemusí mluvit. Ticho mezi nimi není prázdné. Je plné hudby a slov, co nebyla třeba vyslovit.
Žádné komentáře:
Okomentovat