Černé křídlo (3)

 

Kapitola 3 Strážkyně Artefaktu

Dryáda se objeví, jakmile tým dorazí k srdci lesa – k masivnímu stromu, ve kterém je artefakt uložen. Její přítomnost je cítit ještě předtím, než ji uvidí: stromy začnou šumět, země se zachvěje a ve vzduchu se objeví třpytivé světlo.

Dryáda má lidské rysy, ale její kůže připomíná kůru stromu, a její vlasy jsou spletené z lián a květin. Oči září zeleným světlem. Pohybuje se pomalu a elegantně, jako by byla součástí samotného lesa. Kde kráčí, rozkvétají květiny, ale také se stahují větve, které brání cizímu přístupu.

„Kdo jste, že narušujete klid mého lesa? Kdo troufá požadovat moc, kterou chráním po tisíciletí? “ řekla Dryáda s klidným ale vážným tónem. 

Diarnaira vystoupí kupředu. „Jsme z Řádu Černé křídlo. Svět je v ohrožení – jezdci apokalypsy byli probuzeni. Potřebujeme artefakt života, abychom obnovili rovnováhu.“

„Rovnováha… Slova smrtelníků jsou často tak prázdná. Dokážete mi, že jste hodni této moci? Pokud ne, stanete se součástí mého lesa – navěky.“Dryada se šibalsky úsměje. 

Ale během jejich rozhovoru je les napaden Morem. Jež šířil nákazu. 

„Teď musíme nás rozhovor odložit. Mor napadl les. Říkají mi to rostliny. Prosím pomozte mi ho odrazit.” požádala o pomoc Dryáda.

Boj s Morem byl úsporný, ale nakonec to mladí z Černelho  křídla zvládli a neutrpěli žádné ztráty. Bylo jen pár zranění. Aurelia je však vyléčila a pomohla i zvířatům, které Mor napadl. Ale byla potom vysílená. 

„Vidím, že jste odhodlaní a vaše srdce jsou čistá. Přesto varuji – tato moc není dar. Je břemenem, které vás může zničit, pokud ji použijete lehkovážně. Kéž vaše odvaha vydrží, až vás svět obrátí proti sobě.“

Artefakt se spojí s Aurelií, protože její spojení s přírodou a odhodlání chránit život jsou v souladu s podstatou artefaktu. Aurelia pocítí náhlý příval síly, ale také tíhu odpovědnosti, která ji změní. Tým odchází s artefaktem, ale vědí, že je to teprve začátek jejich cesty.

"Co dalšího potřebujeme na porážení jezdců?" zeptala se Aurelia dryády. 

"Artefakt Smrti," odpovídá klidně dryáda. 

Ekiras a Soruntur frustrovaně zavrčí. 

Černé křídlo (1)

Řád  Černé křídlo zajištuje rovnováhu světa, tím že jezde apokalypsy drží ve spánku. 

Prolog

Nebe potemnělo a hvězdy zhasly. Uprostřed světa, který se zvolna rozpadá, se ozývá děsivý zvuk – klapot kopyt čtyř jezdců. Proroctví hovořilo jasně: až čtyři jezdci povstanou, jedinou nadějí světa bude šestice vyvolených – ti, kteří stojí na hranici světla a stínu, dobrovolně opustili své božské dědictví a zasvětili se ochraně světa. Řád Černé křídlo.

Ekiras

Kamera se zaměříla na mladíka s vlnitými blond vlasy a zlatýma očima – Ekirase, syna Apollóna. Stojí na sluncem zalitém poli, jeho luk napjatý, šíp míří na blížící se stínovou bestii. Ekiras je zosobněním harmonie a soustředění, jeho přítomnost připomíná východ slunce. Přesto mu na tváři probleskne stín pochybností, protože jeho srdce tíží břímě, které jeho otec nikdy nepochopil. Vedle něj se objeví Alnder.i

Alnder

Syn Háda, Alnder, je Ekirasovým protipólem. Jeho oči jsou tmavé jako propasti podsvětí, kolem něj se vznáší aura chladného odhodlání. „Měl by ses přestat dívat na to slunce, jinak tě ty bestie překvapí,“ řekne a ušklíbne se. Alnder se jeví jako cynik, ale jeho činy často ukazují opak. Je to muž, který ví, co je bolest, a přesto se rozhodl stát štítem světa.

 Diarnaira

V dalším střihu se objevuje Diarnaira, dcera Athény. Její chladná, analytická mysl se projevuje i ve chvíli, kdy vede skupinu válečníků proti démonické hordě. „Zaútočte na jejich levé křídlo,“ přikazuje jasným hlasem. Je strategická, neústupná a plná pýchy, která jí často přináší problémy. Ale v jejím oku probleskne jiskra, když si uvědomí, že ne všichni členové týmu její logiku oceňují.

Ikaria

Daleko na severu se z mlhy vynoří Ikaria, dcera Chors. Její stříbrné vlasy září ve světle měsíce, zatímco její oči skenují neklidný les. „Ticho před bouří,“ zašeptá sama k sobě a pevně sevře svou dýku. Ikaria je ochránkyně srdce skupiny, její laskavost je často kontrastem ke krutosti světa kolem ní. Věří v naději, i když jí to ostatní často vyčítají.

Sorontur

Na bojišti, kde se řeka mění v krev, se ozývá smích. Sorontur, syn Lady, bojuje s bestií, zatímco na rtech má písničku. Jeho síla spočívá v odhodlání a humoru, což ho činí nepostradatelným, když se vše zdá ztracené. Je to muž, který by za své přátele položil život, přesto se jeho oči někdy ztrácejí ve vzpomínkách na dávné rány.

Aurelia

Na hradbách pevnosti stojí poslední z nich – Aurelia, dcera Živi. Její aura je divoká, nespoutaná. Zlaté vlasy jí vlají ve větru a v očích má plameny. Její rty šeptají starodávná zaklínadla, která živí život kolem ní. Aurelia je duše týmu, ale také jeho bouře. Přátelé ji milují, nepřátelé se jí bojí. „Máme práci,“ oznámí klidně, když vycítí, že hrozba se blíží.

 Kapitola 1 Probuzení jezdců apokalypsy. 

Prastarý chrám na okraji rozpadlé říše. Chrám je obklopen temným lesem, jehož stromy jsou pokřivené a mrtvé, jako by čekaly na konec světa. Vzduch je těžký a plný podivného ticha, které je děsivější než jakýkoliv hluk. Přesto tu někdo je, čaroděj. 

Levaris, mladý čaroděj, stojí uprostřed rozpadlého chrámu. V rukou drží starodávný artefakt – pečeť vytvořenou bohy, aby držela jezdce apokalypsy v jejich spánku. Zorathiel, padlý anděl, stojí v pozadí, oblečený v temné róbě, jeho křídla zlomená, ale přesto majestátní. Jeho oči září zlověstným světlem, když sleduje, jak Levaris dokončuje rituál.

„Jsem si jistý, že to zvládnu. Pečeť se zlomí, ale já budu ten, kdo je udrží pod kontrolou. Svět mě bude znát jako toho, kdo ovládá samotné jezdce.“Levaris s očima plnýma zděšení a třesoucím se hlasem řekl. 

„Samozřejmě, Levarisi. Moc, kterou získáš, překoná i samotné bohy. Ale pospěš si… pečeť oslabuje s každým tvým slovem.“ Zora řekl hlasem chladným a manipulativním. 

Levaris přikývne a začne odříkávat poslední slova prastarého zaklínadla. Jeho hlas se chvěje, ale nadšení v něm převládá. Artefakt se začne třást a z něj vyzařuje světlo – nejdříve jasné, pak temné a děsivé.

Jakmile Levaris dokončí zaklínadlo, chrám se začne otřásat. Ze země vytryskne černá energie, která se stáčí a formuje kolem artefaktu. Ve vzduchu je cítit smrt a zkáza. Zorathiel se usměje, jeho oči září triumfem.

Ze země se ozývá praskání – kámen puká, a z podlahy chrámu začíná vystupovat první jezdec. Jeho příchod je pomalý, ale nezastavitelný. Smrt, zahalená v plášti, který pohlcuje veškeré světlo, drží kosu, jejíž čepel odráží nejen světlo, ale i obrazy životů, které vzala.

Levaris s napůl vítězoslavným a napůl zděšeným výraze. 

„To je… Smrt.“

Ihned jak ji vypustily, divokou nekontrolovanou, začaly pod ní umírat rostliny. 

„Ano. A další budou následovat.“ Zorathiel řekl poklidně ale pyšně. 

Smrt zvedne hlavu, její tvář je zakrytá kápí, ale její pohled je cítit v každém koutě chrámu. Její hlas zní jako ozvěna mnoha hlasů, mužských i ženských, chladných a prázdných.

„Kdo mě probudil? Kdo se odvážil narušit věčný klid?“ ptá se Smrt. 

„Já… já jsem tě probudil, abys sloužila mně. Já jsem teď tvůj pán.“ řekl Levaris váhavě. 

Smrt se zasměje, smích je dutý a děsivý. Její přítomnost začne vysávat život z okolního chrámu – tráva u vchodu usychá, květiny se mění v prach.

„Pán? Ty? Ne, čaroději. Já nesloužím nikomu. Ani tobě, ani tomuto padlému stínu.“ Smrt pobaveně zavrtí hlavou. 

Zvedne kosu a pomalu se otočí k Zorathielovi, který však zůstává klidný.

„A přesto jsi tady, Smrti. Probuzená mnou. Potřebuješ mě stejně jako ostatní, abys rozpoutala to, co má přijít.“

Smrt zaváhá, ale pak skloní kosu. Zorathiel ví, že ji nemůže ovládnout, ale jejich cíle se momentálně shodují – přivést svět na pokraj zkázy. 

Členové Řádu Černé křídlo okamžitě cítí narušení rovnováhy světa. Rada starších je informována, ale zprávy přicházejí příliš pozdě – jezdec Smrti je již na svobodě.

Zorathiel přesvědčí Levarise, aby pokračoval v rituálu. Pečeť se začíná zcela rozpadat a další jezdci se probouzejí – Hlad, Válka a Mor, každý z nich přináší ještě větší chaos.

Smrt opouští chrám, její přítomnost mizí v temném oparu, který se šíří světem. Zorathiel se dívá za ní s triumfálním úsměvem, zatímco Levaris si začíná uvědomovat, že možná udělal osudovou chybu. Ale je už příliš pozdě – další pečeť je na pokraji prasknutí.

Probuzení druhého jezdce

 Po prasknutí první pečetě se chrám změní. Z jeho zdí začne vytékat temná, hustá tekutina připomínající dehet, která pohlcuje veškerý život kolem. Atmosféra zhoustne, vzduch se stává těžkým a horkým, jako by z něj byl vysáván kyslík.

Zorathiel stojí uprostřed chrámu a Levaris, který je nyní zbledlý a třese se jak ratlík, pokračuje v odříkávání zaklínadel. Ze země začínají vycházet kořeny, mrtvé a vyschlé, a splétají se do podoby postavy. Postava je kostnatá, kůže napnutá přes kosti, oči hluboké a hladové. Hlad se probudí s pronikavým křikem, jako by mu nikdy nedali jídlo, po kterém touží.

„Jsem tady! Svět mě volal, a já přicházím. Přinesu hlad každému, kdo se odváží dýchat.“ řekl nadšeně Hlad. 

 „Tohle… jsem nečekal. Tohle… není to, co jsi mi slíbil, Zorathieli!“ Levaris povídá s hrůzou.  

„Tohle je přesně to, co bylo třeba. Neměl jsi snad dost odvahy na to přijmout sílu?“ Zorathiel řekl chladně. 

Hlad se otočí ke Zorathielovi, jako by zvažoval, zda by měl padlého anděla pozřít. Pak se však odvrátí a začne vysávat energii z chrámu. Okolní les začne chřadnout, stromy se rozpadají na prach a země praská. V dálce se na obloze začnou formovat bouřkové mraky, které nesou smrtící sucha.

Probuzení třetího jezdce

Chrám nyní vypadá jako bitevní pole. Kusy zdí jsou rozervané, země je pokrytá prachem a zbraněmi, které tam předtím nebyly. Ve vzduchu je cítit kov a krev.

Další pečeť praskne s ohlušujícím zvukem. Z prasklin v zemi vytrysknou plameny a v jejich středu se objeví Válka. Je to válečník v těžkém, zčernalém brnění, zbrocený krví. V ruce drží masivní meč, který pohlcuje světlo a zanechává za sebou stopu destrukce.

„Probuďte se, národy světa. Dnes je čas prolít krev! Dnes je čas války!“ jásal Válka.  

 „Tohle nejde ovládnout! Zorathieli, co jsem to udělal?“ Levaris je vyděšený a zmatený 

„Nejsou tu, aby byli ovládáni. Jsou tu, aby nastolili nový řád – chaos a zkázu!“ Zorathiel  řekl s triumfálním smíchem

Válka vykročí vpřed a každým krokem zanechává na zemi šrámy a hořící trávu. Jeho meč začne zářit rudě a v dálce se lidé, ovlivnění jeho přítomností, začnou mezi sebou hádat, bojovat a zabíjet.

Probuzení čtvrtého jezdce

 Chrám je nyní zcela zničen, z jeho trosek stoupá hustý černý kouř. Kolem panuje ticho, ale to ticho není uklidňující – je to předzvěst neviditelného nepřítele, který se blíží.

 Když praskne poslední pečeť, vše se ponoří do temnoty. Z této temnoty se vynoří Mor – jezdec, který nejezdí na koni, ale vznáší se v oblaku jedovatých plynů. Jeho tělo je pokryté ranami a jeho dotek přináší nákazu a smrt. Jeho dech je cítit jako spálená kůže a nemoc.

„Svět je přeplněný. Já jej vyčistím. Nikdo nebude ušetřen, žádné království nezůstane nedotčeno.“ řekl Mor. 

 „Tohle jsem nechtěl! Nechtěl jsem to takhle!“ Levaris se zhroutí na kolena, v očích slzy.  

 „Neplač, chlapče. Dívej se na svůj výtvor. Dívej se na začátek konce!“ Zorathiel  vítězoslavně

Mor se rozšíří do světa jako tichá vlna. Voda v okolí začne hnít, zvířata umírají na neznámé nemoci a lidé daleko od chrámu začnou trpět horečkami, jejichž příčinu nikdo nedokáže vysvětlit.

Po vypuštění všech čtyř jezdců. 

 Setkání Rady a příchod jezdců

Sídlo Rady Černého křídla, ukryté ve starém klášteře obklopeném neproniknutelnou magickou bariérou. Chrám stojí na rozhraní mezi světy, symbolizující rovnováhu, kterou Řád chrání. Místnost je vyzdobena symboly bohů a živlů, a uprostřed je velký kulatý stůl, kde se schází členové Rady.

Rada právě debatuje o katastrofě, která postihla svět. Pečeť jezdců byla zlomena a svět začíná chápat rozsah hrozby. Členové Rady, zastupující různé světy a božstva, se hádají, zda má smysl bojovat nebo se pokusit vyjednávat. Zničehonic je klášter otřesen mocnou energií. Bariéra, která po staletí chránila sídlo Rady, se rozpadá, a ve dveřích se objeví čtyři postavy – Smrt, Hlad, Válka a Mor.

„To není možné. Jak mohli prolomit naši ochranu?“ Stařešina Rady zvedne se od stolu, pohled plný děsu. 

„Je to Smrt. Ona jediná může projít jakoukoli bariérou. A za ní… další. Jsme příliš pomalí.“ Člen Rady zastupující Háda řekl

Jezdci vstoupí do sálu. Jejich přítomnost ochromí všechny členy Rady, jejich aura je tak mocná, že i nejzkušenější členové cítí, jak se jim podlamují kolena.

„Vaše pečeť nás držela příliš dlouho. Nyní jsme zpět. Svět je slabý a připraven na očistu.“ řekl klidným ale mrazivým hlasem. 

„Vy, kteří si říkáte strážci rovnováhy, jste v tom selhali. Sledujte, jak váš milovaný řád padne stejně jako svět, který jste chránili.“ Válka pověděl s úšklebkem. 

„A já si vezmu vše, co mi patří. Je načase, aby svět pocítil, co znamená prázdnota.“ řekl Hlad se šílenstvým v očích. 

„Nikdo nepřežije. Ani vy, mocní rádci.“ Mor řekne tichým, hrozivý šepot.

„Možná jste prolomili pečeť, ale i vaše moc má své limity. Svět se sjednotí, aby vás zastavil.“ Člen Rady zastupující Athénu vyčkává, ale nakonec promluví

„Sjednotí? Lidé, bohové, démoni – každý z nich myslí jen na sebe. Rozpadnou se dřív, než stačí vytvořit odpor. A vy s nimi.“vysmívá se Smrt. 

Bitva v sídle Rady

Jezdci nezačínají jednat přímo. Zpočátku nechají svoji auru a moc působit – světla začínají pohasínat, vzduch se stává těžkým, a magická ochrana sídla je zcela zničena. Někteří členové Rady (slabší nebo méně zkušení) omdlévají, zatímco ostatní se připravují na zoufalý boj.

Smrt jedním máchnutím své kosy začne vysávat životní sílu členů Rady, kteří nestihnou aktivovat obranu.

Hlad způsobí zmatek jeho přítomnost vyvolává chaos – mezi členy Rady vypuknou hádky, protože jejich nejtemnější touhy se dostanou na povrch.

Válka útočí přímo rozbije kulatý stůl uprostřed místnosti a rozsévá destrukci. Několik členů Rady se ho pokouší zastavit, ale jejich kouzla selhávají. 

Mor šíří nákazu. Jeho aura způsobuje, že slabší členové okamžitě začnou trpět neznámou nemocí.

Šest mladých hrdinů je přivoláno do sídla Rady, ale přicházejí příliš pozdě, aby zabránili prvnímu střetu. Když dorazí, spatří chaos: členové Rady bojují o holý život, zatímco jezdci rozsévají zkázu.

„Nemůžeme je nechat zabít všechny! Musíme něco udělat!“  Ekiras je otřesen, ale vzeklý.

„A co přesně? Myslíš, že jsme na něco takového připravení? Jsou to jezdci apokalypsy.“ řekl Alnder chladně s podtonem strachu. 

„Alndere má pravdu. Nemůžeme na ně zaútočit přímo. Musíme evakuovat, co zbylo z Rady, a přemýšlet o strategii.“  Diarnaira zadržuje paniku, snaží se řídit logikou. 

„Cítím… že každou chvíli zemřou další. Nemáme čas váhat.“ řekne  Ikaira tichým třesoucím se hlasem. 

„Ne! Nemůžeme utéct. Když je necháme vyhrát tady, už nikdy nebudeme mít šanci!“ zařval Sorontur rozzlobeně. 

„Soronture, pokud umřeme teď, nikdo nezůstane, aby bojoval dál. Diarnaira má pravdu, musíme se stáhnout.“ řekla Aurelia vážně s bolestí. 

Nakonec Diarnaira přesvědčí ostatní, aby jednali takticky. Rozdělí se do skupin – Ekiras, Ikaria a Aurelia pomohou evakuovat přeživší členy Rady, zatímco Sorontur, Alnder a Diarnaira se pokusí zdržet jezdce natolik, aby měli ostatní čas uprchnout.

 

O čertici Bertě a princi Vladimírovi

 

Čertice Berta má divokou, nezkrotnou ohnivou povahu. Ráda uniká z pekla, aby si dělala legrácky ze smrtelnýků. Ale občas se stane, že zaviní neštěstí. A taky se ji Lucifer, vládce pekla rozhodne dát úkol musí dostat do pekla prince Vladimíra, slavný hrdina, jehož největším hříchem je mírná pýcha. Ale je laskavý a všem pomáhá. 

Nikdy neudělal nic špatného. 

Pokud to nezvládne, čeká ji trest. 

Kapitola 1 

Berta a kněz 

Berta, v lidské podobě, se vydá na trh v městečku, aby se porozhlédla po okolí a zároveň si trochu užila zábavy. Na náměstí si všimne skupiny lidí, kteří poslouchají váženého místního kněze, jak káže o ctnosti, boji proti hříchu a pekelných trestech. To Bertu samozřejmě nesmírně baví – vždyť sama pochází z Pekla! Rozhodne se kněze trochu poškádlit.

Berta přistoupí ke skupině a pronese s nevinným úsměvem:

„Otče, co když bych vám teď dokázala, že Peklo je blíž, než si myslíte?“

Kněz, pobaven její drzostí, jí odpoví:

„Drahá dcero, žádné Peklo není blíž než v duši hříšníka. Co máš na mysli?“

Berta si teatrálně povzdychne a rozhodne se na něj zapůsobit:

„Dobrá, ukažme si to prakticky.“

Natáhne ruku, zašeptá kouzelnou formuli a ve vzduchu mezi nimi vyšlehne plamen. Lidé okolo zděšeně couvnou, někteří si začnou křižovat čela, a kněz ztratí řeč.

„Co na to říkáte, otče?“ zeptá se Berta nevinným hlasem, zatímco se jí v očích zračí jiskřičky pobavení.

Kněz, rozzuřený a vyděšený, se vzpamatuje:

„Ty jsi čarodějnice! Nechť tě stihne trest Boží!“

Berta se jen ušklíbne a odpoví:

„Čarodějnice? Ale kdeže! Jsem jen obyčejná… hmm… žena s neobyčejnými triky. Ale musím přiznat, že vaše reakce je skvělá!“

Situace se ale rychle zkomplikuje. Někteří lidé začnou volat na stráže, zatímco jiní se rozprchnou. Berta si uvědomí, že možná přestřelila. Rychle se ztratí v davu, než ji někdo chytí, a ještě na odchodu zavolá na kněze:

„Nebojte se, otče, příště vám ukážu něco lepšího!“

V tom se v jeji hlavě ozval hlas, Lucifera. „Odhalením své podstaty můžeš ohrozit úkol.” 

Berta si  povzdechla  a řekla:„Bohužel můj pán mi řekl, žádné další představení předvést nemůžu.” řekla smírně. 

„ Chyťte tu služebníci pekla.” 

Berta se jen zasmála a dala se na útěk. 

Vladimír uslyší někoho na trhu řvát:„Čarodějnice!” Ihned ze zvědavosti se vydal na to místo, odkud to zaslechl. 

Když do něj narazil. Podíval se dolů. Byla to zrzavá dívka. Nádherná. A za ní byl rozzuřený dav. „Čarodějnice!” 

Princ ji schoval za sebe. 

„Co to  děláte princi!” vykřikl jeden z nich. 

„Proč po ní jdete ctihodní občané?” zeptal princ.

„Je to čarodějnice, vyčarovala oheň.” Řekl jeden muž. 

„Je to spojenkyně Lucifera.” promluvil kněží. 

„Používá magii.” řekl další obyveatel. 

Princ zavrtěl hlavou. „Vyčarovala oheň, to jen drovndl prohřešek, magie je jen něco nepochopeného, ale ne nebezpečného, občas. A co se týká Lucifera na to nemáte žádný důkaz. Takže se rozejděte a hleďte si svého.” 

Lidi se ale nehnuli. „Musí na ní padnout spravedlnost.” 

Princ řekl. „A taky padne, ale o tom rozhodnu já.”

 

Stínochodec (1)

 Ve světě, kde je každý spojen se svým vlastním stínem, existuje prastarý řád zvaný Stínochodci. Tito vyvolení dokážou vstupovat do Stínového světa, paralelní dimenze tvořené tajemstvím, sny a nočními můrami. Řád Stínochodců má za úkol udržovat rovnováhu mezi světy, aby Stínový svět nezačal pohlcovat svět skutečný.

Mladá dívka jménem Elira, si ale všimne něčeho divného. Její stín si  žít svým vlastním životem. Je celá vyděšená. "Co to sakra!" vyhrkne když ji jeji vlastní předběhne, rozhlídne se aby se ujistila, že to nikdo neviděl. 

Nikdo nevypadá, že by si něčeho všiml. Elira si oddechne. "Dobře třeba se mi to jen zdálo."

Ale opak je pravdou, nezdálo a někdo si toho všiml. 

Mladík jménem Ciel Stínochodec. Ihned to jde nahlásit. 

A dostává Eliru na starost. Musí ji sledovat a kdyby její stín dělala problémy zasáhnout a odhalit se jí. 

 

Slunce a Temnota: Synové Apollona a Háda (1)

(obrázek Noah)

Kapitola 1 Průšviháři

Noah syn Apollona a Kael syn Hádese spolu chodí, jsou pár (k nelibosti svých otců) a podnikají spoustu dobrodružství, jež štvou jejich otce. 

Rande a nevítaný host

Noah seděl vedle Kaela na dece, jejich tváře osvítilo měkké světlo zapadajícího slunce. Kael držel v ruce pohár vína a užíval si klidnou chvíli.

„Tohle je perfektní,“ řekl Noah a opřel si hlavu o Kaelovo rameno.

Najednou se na pláži objevil záblesk zlatého světla a před nimi stál Apollón, s výrazem plným znechucení.

„Noahu!“ vykřikl. „Tohle už je příliš! Vážně trávíš svůj volný čas… tady?“

Kael se usmál, aniž by se pohnul. „Nazdar, Apollóne. Dáš si víno?“

„Ticho!“ zavrčel Apollón a otočil se k synovi. „Tvé místo je na Olympu, ne tady, s… ním.“

Noah si povzdechl. „Otče, kdy přestaneš zasahovat do mého života?“

Kael se naklonil k Apollónovi a dodal: „Možná nikdy, ale to jen proto, že tě má rád.“

Apollón sevřel pěsti. „To není láska, to je neúcta k tradicím!“

Kael pokrčil rameny. „Tradice jsou nuda. Noah by se mnou nesouhlasil, kdyby chtěl být jen tvůj poslušný syn.“

Noah položil ruku na Kaelovu. „Otče, je načase, abys to přijal. Kael je součástí mého života.“

Apollón zamumlal něco nesrozumitelného a zmizel ve zlatém záblesku. Kael se usmál.

„No, myslím, že ho to bude chvíli štvát.“

„To určitě,“ řekl Noah a přitiskl se k němu blíž.

------------

Apollón a Hádés stáli na opačných stranách stolu, jejich pohledy se setkávaly s jiskřivým napětím. Uprostřed stáli Noah a Kael, tiše, ale rozhodně.

„Tohle je směšné!“ vykřikl Apollón, prstem ukazoval na Kaela. „Ty a můj syn? Nikdy! Je to proti všem pravidlům rovnováhy.“

Hádés, se zlověstným úsměvem, zvedl obočí. „Rovnováha? Řekni mi, bratře, kdy jsme naposledy respektovali pravidla?“

„Tohle není o pravidlech, ale o zodpovědnosti! Noah je dítě světla, zatímco tvůj syn…“

„Můj syn,“ přerušil ho Hádés, „je přesně to, co tvůj syn potřebuje. Noahu, neříkej mi, že tě otec ještě nikdy nesvazoval svými pravidly.“

Noah se podíval na Kaela, který ho pod stolem chytil za ruku.

„Otče,“ řekl Noah pevným hlasem, „já se rozhodl. Kael je můj partner a nehodlám to měnit.“

„A já?“ ozval se Kael s provokativním úsměvem. „Můj otec možná nesouhlasí, ale rozhodně mi nezakazuje, abych si vzal to, co chci.“

„Kaeli!“ okřikl ho Noah, ale neubránil se pousmání.

Apollón se otočil na Hádése. „A tohle ti nevadí? Tvoje dítě svádí mého syna?“

„Vadí?“ zasmál se Hádés. „Vadí mi, že Kael nevyužil své schopnosti k tomu, aby tě z Olympu vykopl.“

Noah si povzdechl a obrátil oči v sloup. „Vy dva jste horší než děti.“

Nevinné zlobení

Kael stál na rohu náměstí s úšklebkem, zatímco Noah nervózně přešlapoval vedle něj.
„Kaeli, říkám ti, tohle není dobrý nápad,“ protestoval Noah, zatímco Kael držel v rukou magickou knihu.
„Ale no tak, Noahu. Není to nic velkého. Jen trocha zábavy,“ řekl Kael a zamumlal zaklínadlo.

Najednou se socha uprostřed náměstí začala hýbat a tančit. Místní obyvatelé začali vyděšeně křičet a utíkat. Noah se chytil za hlavu.
„Tohle je tvůj nápad na ‚trochu zábavy‘? Tančící socha?!“
Kael se rozesmál. „Je to umění, drahý. Měli by mi za to zaplatit.“

V tu chvíli se objevil zlatý paprsek světla, a uprostřed náměstí se zhmotnil Apollón. Jeho pohled byl tak ostrý, že by mohl probodnout kámen.
„Kaeli!“ zaburácel. „Co to zase děláš?“
Kael pokrčil rameny. „Rozveseluju město. Považ to za charitu.“
„Noahu,“ otočil se Apollón ke svému synovi, „říkal jsem ti, že tohle se stane. Stahuje tě ke špatnostem!“
Noah zrudl. „Otče, já jsem to nezastavil, protože jsem… ehm… nechtěl vyvolat hádku.“
„Nechtěl vyvolat hádku?“ zopakoval Apollón sarkasticky. „Když dovolíš, aby někdo zneužíval magii, už jsi ztratil kontrolu!“
Kael se ušklíbl. „Vždyť to nikomu neubližuje. A navíc, Noahu to nevadilo, nebo snad ano?“
Noah ho probodl pohledem. „Kaeli, vážně nepomáháš.“

Apollón se zhluboka nadechl a obrátil oči v sloup. „Noahu, mluvili jsme o tom. A ty, Kaeli, raději se drž dál od mého syna.“
Kael přistoupil blíž, jeho úsměv neochaboval. „Jenže tvůj syn si mě vybral. A možná, že ho to učím, aby nebyl tak… dokonalý.“
„A možná,“ odpověděl Apollón chladně, „učím tebe, aby ses držel od problémů.“

Důkaz lásky

Noah stál před Apollónem s pevně rozhodnutým výrazem. Kael, jako obvykle, stál vedle něj s ležérním úsměvem, ale jeho oči byly plné respektu.

„Otče,“ začal Noah, „vím, že máš pocit, že mě Kael stahuje ke špatnostem, ale nevidíš to celé. Ano, má jiné způsoby než ty. Ale naučil mě věci, které jsem potřeboval. Jak být silnější, jak čelit strachu.“
Kael se pousmál a dodal: „A jak se trochu bavit.“

Apollón přimhouřil oči. „A co jsi ho naučil ty?“
Kael se na chvíli zamyslel. „Možná… jak být o trochu lepší člověk. Teda, když to není moc velká drzost říct.“

Noah přistoupil blíž k Apollónovi. „Otče, nemusíš ho milovat tak jako já, ale chci, abys ho respektoval.“
Apollón chvíli mlčel, pak si povzdechl. „Pokud způsobí jedinou pohromu, za kterou budeš odpovědný, Noahu, nedovolím, aby se to opakovalo.“
Kael přikývl. „Slibuju, že se budu snažit. Ale nemůžu slíbit, že nebudu pořád sám sebou.“

Noah se usmál. „To mi stačí.“

Promluva Háda a Apollona

Apollón stál uprostřed temné síně, jeho zářné roucho téměř oslepovalo stíny kolem. Hádés seděl na svém trůnu, prsty poklepával o opěradlo a s úsměvem sledoval svého bratra.

„Nevím, co si myslíš, že děláš,“ začal Apollón ostrým tónem. „Tvůj syn stahuje mého k destrukci a chaosu.“
Hádés se rozesmál, až se ozvěna rozléhala sálem. „Drahý bratře, tvůj syn má svoji hlavu. Pokud se rozhodl pro Kaela, není to proto, že by ho můj chlapec ovládal.“
„Kael je nezodpovědný,“ odpověděl Apollón. „Podněcuje Noaha ke špatnostem. Není den, kdy by nezpůsobili nějaký problém!“

Hádés se opřel a přimhouřil oči. „A co tvůj syn? Měl by ses spíš ptát, proč Noah potřebuje někoho, jako je Kael. Možná proto, že jsi na něj byl vždycky tak tvrdý. Přílišný tlak, Apollóne, může rozbít i ten nejsilnější diamant.“
„Tvůj syn je ten tlak!“
„Ne,“ odpověděl Hádés klidně, „můj syn je svoboda. Noah se v jeho společnosti naučí, že život není jen o dokonalosti a zářných gestech.“

Apollón se zamračil. „A co tvůj syn? Naučil se od Noaha vůbec něco? Nebo se jen baví tím, že ho dostává do problémů?“
Hádés si povzdechl a poprvé zvážněl. „Kael se od Noaha učí víc, než bys čekal. Učí se být loajální. Učí se, co znamená starat se o někoho jiného než o sebe. A víš co? Jsem na něj pyšný.“
„Pyšný?“ zopakoval Apollón sarkasticky.
„Ano, pyšný,“ odpověděl Hádés s ledovým klidem. „Protože kdybych byl na svého syna tak přísný, jako jsi ty na svého, možná by tu teď ani nebyl.“

Apollón si na chvíli připustil vážnost jeho slov, ale pak zavrtěl hlavou. „Pokud se něco stane Noahu kvůli Kaelovi…“
„Ujišťuji tě,“ přerušil ho Hádés, „že pokud se něco stane Noahu, Kael by byl první, kdo by za něj položil život. To je víc, než co můžeš říct o spoustě ostatních bohů.“

Na chvíli zavládlo ticho, než Apollón konečně promluvil. „Možná máš pravdu, ale já to stále vidím jinak.“
„Vidíš to tak, jak chceš, bratře,“ usmál se Hádés. „Ale ať už se nám to líbí nebo ne, naši synové jsou si blíž, než bychom kdy byli my dva.“

Apollón neodpověděl a prostě se otočil, jeho záře pomalu mizela, když opouštěl sál. Hádés si tiše mumlal: „Možná je to tak lepší.“

Kniha klíčů

Noah si nervózně uhladil své perfektně učesané vlasy a odhrnul prach z masivních dveří.

„Kaeli, víš jistě, že tohle je dobrý nápad? Co když nás chytí?“

Kael, s ležérně rozcuchanými vlasy a věčně provokativním úsměvem, se otočil a mrkl na něj.

„Kdybych měl dělat jen dobrý nápady, můj život by byla nuda. A ty bys tu nestál vedle mě, drahoušku.“

Noah si povzdechl. „A co vlastně hledáme?“

„Starý deník. Je tam zaklínadlo na uvolnění zámků. Tvoje luxusní ručky pak už nebudou potřebovat klíče.“

„Nech mě hádat, budeš chtít, abych to kouzlo otestoval na trezoru?“

Kael se k němu přiblížil a pošeptal: „Přesně tak. Jsi moje klíčová zbraň.“

 Kael a Noah stáli před obrovskými zlatými dveřmi, které vedly do budovy, kde bohové uschovávali své nejmocnější artefakty. Noemovy ruce se třásly, zatímco Kael, jako obvykle, vypadal naprosto klidně.

„Tohle je šílenství,“ zašeptal Noah, držící v rukou knihu s lesklým temným přebalem. „Co když nás někdo chytí?“
„No tak, Noahu,“ Kael se usmál a pohladil ho po rameni, „trocha šílenství je přesně to, co potřebujeme. Tohle místo je jako hračkářství pro magické rebely.“
Noah se nadechl. „Jsi si jistý, že tahle kniha umí prolomit božskou ochranu?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Kael sebevědomě. „Je to kniha mého otce. Myslíš, že by mě nechal bez pořádných nástrojů?“

Noah zavřel oči a začal odříkávat zaklínadlo z knihy. Zlaté dveře se začaly třást, až se konečně tiše otevřely. Záře z místnosti uvnitř jim osvětlila tváře.

„Tak vidíš?“ řekl Kael s úsměvem. „Nic na tom nebylo.“
„Nic na tom nebylo?“ opakoval Noah. „Tvoje matka mě zabije, pokud to zjistí. A můj otec… můj otec se měřítkem naštvanosti blíží k výbuchu slunce!“

Kael se jen ušklíbl. „Neboj se, drahoušku, zvládneme to. A kdo ví? Možná najdeme něco, co tvého otce oslní.“
„A nebo něco, co nás oba zničí,“ odpověděl Noah, ale přesto následoval Kaela dovnitř.

V budově plné magických předmětů

Obrovská hala byla plná schránek, zlatých truhlic a podstavců, na kterých ležely artefakty zářící božskou energií. Noah stál v úžasu, zatímco Kael zamířil k jedné z největších truhlic.

„Tady to je,“ řekl Kael, oči mu jiskřily vzrušením. „Tohle je truhla, která obsahuje...“
„Knihu času,“ přerušil ho Noah a šokovaně se na něj podíval. „To nemyslíš vážně! Ten artefakt je zakázaný! Kdyby ho někdo použil špatně, mohl by rozervat samotnou strukturu reality!“
„Právě proto je to tak fascinující,“ odpověděl Kael s úsměvem. „Představ si, co bychom mohli udělat s kontrolou nad časem.“

Noah si skryl obličej do dlaní. „Kaeli, prosím tě, pojďme zpátky. Tohle je moc i na tebe.“
Kael ignoroval jeho prosby a použil zaklínadlo na otevření truhly. Zlaté světlo zalilo místnost a ozvalo se tiché praskání energie.

„Kaeli, zastav!“ křikl Noah, ale už bylo pozdě. V truhle ležela kniha času, jejíž stránky se začaly samy otáčet. Oba kluci byli náhle vtáhnuti do víru, který je přenesl neznámo kam.

 Zásah otců

Po jejich zmizení se na Olympu objevil Apollón a Hádés. Dveře do budovy byly stále otevřené a jejich energie znepokojivě vibrovala.

„Můj syn!“ vykřikl Apollón, když spatřil známky Noemovy magie.
Hádés, který stál vedle něj, se podíval na stopy Kaelova temného kouzla. „A můj chlapec. Tyhle dva už dlouho nerozdělíme, že?“
Apollón se zamračil. „Teď je najdeme. A až to uděláme, oba si přejí, aby se nikdy nenarodili.“

--------

Noah a Kael stáli na starověkém bojišti, kde se právě chystala bitva mezi dvěma armádami. Kael fascinovaně sledoval válečníky v plné zbroji, zatímco Noah se snažil pochopit, jak se dostali na toto místo.

„Kaeli, co jsme to udělali?“ zašeptal Noah, oči plné paniky.
„Udělali?“ Kael se ušklíbl. „Tohle je úžasný. Podívej se na ně! Kdo má dneska šanci vidět starověké válečníky v akci?“
„To není muzeum, Kaeli!“ odsekl Noah. „Pokud tu zůstaneme, můžeme změnit průběh historie!“

Než stihli udělat cokoli dalšího, nebe nad nimi se rozjasnilo. Na jedné straně zářilo slunce, na druhé se rozprostřel temný mrak. Apollón a Hádés se objevili zároveň, každý obklopen svou mocí.

„Tohle nemůže být pravda,“ zasyčel Apollón, když spatřil své provinilé dítě.
„No, to je ale překvapení,“ přidal se Hádés ironicky, dívaje se na Kaela. „Vy dva a zase průšvih. Kdo by to čekal?“

Kael se ušklíbl, ale Noah se schoulil pod přísným pohledem svého otce.
„Můžeme to vysvětlit!“ začal Noah, ale Apollón ho přerušil.
„Nemusíte nic vysvětlovat. Vidím, co jste udělali. Zneužili jste Knihu času. Víš, co to mohlo způsobit?“
„Ano, víme,“ zamumlal Noah.

Hádés si povzdechl a podíval se na Kaela. „Víš, jak těžké je napravovat následky časového chaosu? Tyhle věci nejsou hračky, Kaeli.“
„Ale nic jsme neudělali!“ bránil se Kael. „Jen jsme... chtěli trochu zažít historii.“
„Zažít historii?“ zopakoval Hádés chladně. „Málem jste ji zničili.“

Hádés a Apollón mávli rukama a přenesli je zpět na Olymp, daleko od bojiště.

Trest od otců

Noah v chrámu Apollóna
Noah klečel uprostřed Apollónova chrámu, obklopen smrtelníky, kteří na něj volali své prosby. Jeho aura zářila jemným zlatým světlem, ale jeho tvář byla plná vyčerpání.
„Prosím, vyléčte mého syna,“ žadonila žena, držící nemocné dítě.
Noah se usmál, i když byl unavený. Položil ruce na chlapce a jeho léčivá energie se jemně přelila do dítěte, které začalo znovu dýchat klidněji.

„Tohle není fér,“ zamumlal si pro sebe, když další člověk předstoupil. „Kael sedí v podsvětí a já tady pracuju jako anděl strážný.“
Zaslechl však ozvěnu hlasu svého otce z hlubin chrámu.
„Noahu, méně stěžování, více práce. Tohle je lekce pokory.“

Kael v podsvětí
Kael seděl na břehu řeky Styx a podepíral si bradu. Charón na něj křikl: „Kaeli, přestaň lelkovat! Ty duše se nepřenesou samy!“
Kael protočil oči a pomohl naložit další duše do lodi. „Tohle je nesnesitelný. Styx smrdí, duše brečí, a já tu nemůžu udělat žádnou legraci.“
Hádés se zjevil vedle něj, jeho chladný pohled spočinul na synovi. „Kaeli, tvůj úkol není bavit se. Je to pokání. Uklidni se, nebo přidám ještě víc práce.“

Kael si odfrkl, ale pokračoval v nakládání duší. „Dobře, dobře, chápu. Jsem ve škole trestů.“

Večer se oba sešli na Olympu, kde jim otcové dovolili krátkou přestávku. Noah se zhroutil na lavičku, zatímco Kael si lehl vedle něj a opřel si hlavu o jeho rameno.

„Můj otec mě nutí být spasitelem světa,“ povzdechl si Noah.
„A můj mě nutí být průvodcem mrtvých,“ odvětil Kael. „Tvoji smrtelníci se alespoň hýbou.“
Noah se unaveně zasmál. „Aspoň máme chvíli spolu.“
Kael se usmál a vzal ho za ruku. „To nám nikdo nevezme.“

Další den měli volno. 

Noah ležel na měkké trávě a pozoroval hvězdy. Jeho aura ještě lehce zářila z dlouhého dne, kdy používal svou magii. Vedle něj seděl Kael, který si hrál s drobnou černou koulí energie, kterou otáčel mezi prsty.

„Víš, že tohle je poprvé za celý týden, co mám pocit, že se můžu nadechnout?“ zamumlal Noah a zavřel oči.
„Jo, a poprvé, co se nemusím hádat s Charónem o to, jak moc mě nenávidí,“ odpověděl Kael s úšklebkem.

Noah si povzdechl a otočil hlavu k němu. „Přemýšlel jsi někdy o tom, co by se stalo, kdyby nás nechali dělat, co chceme?“
Kael se zamyslel, jeho úsměv se rozšířil. „Myslím, že by svět už dávno lehl popelem.“
„Kaeli!“ zasmál se Noah a udeřil ho lehce do paže.

Kael se zasmál a opřel se o loket. „No tak, Noahu. Přiznej si to. Trochu chaosu dává životu šťávu.“
„Já si myslím, že svět už má dost šťávy bez tvého chaosu,“ odpověděl Noah s hranou přísností. „Vlastně jsi jediný, kdo mi způsobuje víc problémů než smrtelníci.“
„A ty jsi jediný, kdo mě drží na uzdě,“ odsekl Kael s mrknutím.

Noah se uchechtl. „To je pravda. Bez mě by tě tvůj otec dávno rozložil na atomy.“
„A tvůj otec by tě zamknul na Olympu jako ukázkového syna.“
„Možná,“ připustil Noah. „Ale i tak… za to všechno, co děláš, tě mám rád.“
Kael se usmál, naklonil se blíž a ztišil hlas. „To vím. A já tě taky, sluneční princi.“

Noah ho jemně praštil do ramene. „Nepoužívej na mě přezdívky.“
„Proč ne?“ smál se Kael. „Miluju, jak tě rozčilují.“
„Protože…“ začal Noah, ale Kael mu skočil do řeči.
„Protože jsi prostě zábavný, když se zlobíš,“ dodal Kael a škodolibě se smál.

Noah protočil oči, ale nakonec se usmál. „Někdy nevím, jestli tě miluju, nebo chci poslat zpátky do podsvětí.“
Kael se uvelebil vedle něj a pokrčil rameny. „Co takhle obojí?“

A tak tam leželi, v klidu a ve hvězdném světle, každý s vědomím, že i přes všechny tresty a hádky mají jeden druhého.

Další průšvih

Kael stál uprostřed náměstí s knihou v rukou, zatímco kolem něj vířily kusy budov, tancující stromy a vyděšení lidé. Noah nervózně běhal kolem a snažil se opravit škody pomocí svých schopností, ale kouzlo se vymklo kontrole.

„Kaeli! Říkal jsem ti, že ta kniha není bezpečná!“ vykřikl Noah, když se snažil zastavit jednoho z rozběhnutých kamenných lvů.
„Ale no tak, Noahu,“ odpověděl Kael se smíchem. „Tohle je umění chaosu v praxi! Jen si představ, jak by to mohlo být horší!“
„Horší?“ opakoval Noah zděšeně. „Tohle je už dost špatné!“

Náhle se obloha rozdělila na dvě části. Na jedné straně zářilo sluneční světlo, na druhé se zvedala temná mlha. Apollón a Hádés se objevili současně, každý z nich obklopen svou mocí.

„Co to má znamenat?!“ zahřměl Apollón, jeho hlas se nesl celým městem.
Hádés se podíval na Kaela, jeho oči byly temné jako noc. „Kaeli, co sis sakra myslel?“
Kael se ušklíbl a pokrčil rameny. „Chtěli jsme si jen trochu užít.“
„Tohle považuješ za ‚užít si‘?“ zeptal se Apollón ostře, ukazujíc na chaos kolem. „Noahu, měl jsi ho zastavit!“
Noah se zarazil, jeho tvář zrudla. „Snažil jsem se, otče, ale to kouzlo bylo silnější, než jsme čekali.“

„SILNĚJŠÍ, NEŽ JSTE ČEKALI?“ zopakoval Hádés sarkasticky. „To je jako říct, že hrajete s ohněm a pak se divíte, že shoří dům!“

Po uklidnění situace Apollón a Hádés rozhodli o trestu:

Trest

Noah a Kael stáli na náměstí, kde chaos začal. Noah používal svou zářící magii k obnově poškozených budov, zatímco Kael máchal rukama, aby rozehnal zbývající magická stvoření.

„Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad,“ prohodil Noah, zatímco zaceloval prasklinu na zdi.
Kael znechuceně přikývl. „Jo, jo. Ale kdo mohl tušit, že ta socha začne tancovat tak agresivně?“
Noah se na něj podíval. „Každý s trochou rozumu.“
„Máš pravdu,“ zasmál se Kael. „Ale aspoň si přiznej, že to bylo trochu zábavné.“
Noah si povzdechl, ale koutky úst mu cukly. „Dobře, možná trochu.“

Nad nimi se vznášeli jejich otcové, kteří pozorovali jejich práci. Apollón si zkřížil ruce.
„Dostanou to z hlavy, nebo mám použít další trest?“ zeptal se Hádése.
Hádés pokrčil rameny. „Nech je. Když jim to vezme pár dní, příště si možná dvakrát rozmyslí, než něco provedou.“
Apollón si povzdechl. „Doufám, že máš pravdu.“

Po té dostali další trest omezení magie. A odloučení

Po měsících odloučení se Noah a Kael konečně setkali na neutrální půdě. Noah vypadal unaveně, ale spokojeně. Kael si povzdechl.

„Tvůj otec mě skoro zničil,“ řekl Kael a zakroutil hlavou.
„A můj otec mě nenechal ani na chvíli vydechnout,“ odpověděl Noah s úsměvem. „Ale víš co? Možná to bylo spravedlivé.“
Kael se ušklíbl a objal ho. „Nikdy bych toho nelitoval. Bylo to poprvé, co jsme se oba pořádně bavili.“
Noah ho jemně praštil po hlavě. „Nikdy tě neopustím, ale příště budu ten, kdo bude držet knihu.“
„To beru,“ zasmál se Kael.

--------

 Opět na Zemi, v opuštěné jeskyni poblíž města. Kluci se snaží najít „bezpečný způsob“, jak si zkrátit svůj trest.

Noah a Kael stáli uprostřed vlhké jeskyně, osvětlené slabým světlem magické lucerny. Kael držel starou mapu, kterou „náhodou našel“ v jednom ze svitků v Hádově podsvětí.

„Takže… ještě jednou,“ začal Noah a podezřívavě se na něj podíval. „Proč jsme tady?“
„Protože,“ odpověděl Kael dramaticky, „tahle jeskyně skrývá artefakt, který by mohl dočasně zrušit naše magická omezení. A já se rozhodl, že si zasloužíme trochu volnosti.“
Noah si založil ruce na hrudi. „Artefakt, který může zrušit božská kouzla? Víš, že to zní jako něco, co by nás mohlo zabít, že?“
„No tak, Noahu,“ odpověděl Kael s úsměvem. „Kdy jsem tě někdy dostal do problémů?“
Noah povytáhl obočí. „Mám ti to vyjmenovat?“

Kael mávl rukou a pokračoval hlouběji do jeskyně. Noah ho s povzdechem následoval, jeho kroky byly opatrné.

Aktivace artefaktu

Po chvíli dorazili do většího prostoru, kde na kamenném podstavci ležel artefakt – černý kámen obklopený slabě fialovou září. Kael k němu okamžitě zamířil, ale Noah ho chytil za paži.
„Počkej. Co když je to past?“
Kael protočil oči. „Samozřejmě, že je to past. Ale to je součást zábavy!“
Noah se na něj zamračil, ale než mohl cokoli říct, Kael už stál u podstavce a natáhl ruku k artefaktu.

Jakmile se jeho prsty dotkly kamene, celá místnost se rozzářila. Kámen začal vibrovat a z jeho středu vytryskla energie, která pohltila oba kluky. Noah se snažil udržet rovnováhu, ale vichr magie ho odhodil ke stěně.

„Kaeli!“ vykřikl, když se energie začala formovat do podoby temné bytosti s hořícíma očima.
„Ups,“ prohodil Kael a o krok ustoupil. „Možná jsem měl počkat, až dočteš ty bezpečnostní pokyny.“

Problém se zvětšuje

Bytost se k nim otočila a promluvila hlasem, který otřásal celou jeskyní.
„Kdo se opovážil narušit můj klid?“
Noah se okamžitě postavil mezi Kaela a bytost. „Byla to chyba. Jen jsme hledali… ehm… něco jiného.“
Kael se naklonil k Noahovi a pošeptal: „Říkej pravdu. Jsem hrdý na to, co jsem udělal.“
Noah na něj vrhl zlostný pohled. „Mlč!“

Bytost zvedla ruku a jeskyně se začala hroutit.
„Za vaši drzost budete potrestáni!“
Noah se otočil na Kaela. „To je přesně důvod, proč říkám, že se do takových věcí nemáme pouštět!“
Kael pokrčil rameny. „Hej, alespoň už nemáme nudu.“

Záchrana (a další průšvih)

V posledním okamžiku se objevili Apollón a Hádés. Apollónův jas a Hádova temná aura vyplnily prostor a neutralizovaly bytost, která se rozpadla na prach.

„Tohle není možné,“ začal Apollón, jeho hlas byl klidný, ale mrazivý. „Kolikrát vás máme varovat?“
Hádés si promnul spánky a podíval se na Kaela. „Můj synu, občas přemýšlím, jestli tě nemám vrátit zpět do říše duší, protože mi děláš víc problémů, než jsi stihnul za poslední století.“
„Promiň, otče,“ prohodil Kael s hranou pokorou. „Jen jsem chtěl zjistit, co všechno se dá najít.“
Noah se nervózně podíval na Apollóna. „Je mi to líto, otče. Snažil jsem se ho zastavit.“
„Snažil,“ zopakoval Apollón. „Ale to nestačí, Noahu. Ty jsi ten rozumný. Měl bys být tím, kdo mu nedovolí dělat podobné věci.“

Další trest

Tentokrát otcové rozhodli, že, Noah a Kael budou muset opravit nejen jeskyni, ale i ochránit smrtelníky z nedalekého města, kteří byli otřesem magického výbuchu ovlivněni. A Artefakt bude zapečetěn a hlídán oběma kluky po dobu jednoho roku jako součást jejich trestu.

Pozdní večer u bariéry

Po dlouhém dni se kluci vrátili k bariéře, kde strážili artefakt. Noah ležel na zemi, unavený z náročného dne, zatímco Kael vedle něj házel kamínky do prázdna.

„Noahu?“ začal Kael.
„Co je?“ odpověděl Noah, aniž by otevřel oči.
„Myslíš, že naši otcové nás někdy přestanou trestat?“
Noah se uchechtl. „Ne. Ale možná se naučíme, jak se vyhýbat průšvihům.“
Kael se zasmál. „To by nebyl život.“

Noah otevřel jedno oko a podíval se na něj. „Někdy si říkám, že jsi můj největší trest.“
Kael se naklonil blíž a s úsměvem řekl: „A taky největší požehnání.“
Noah si povzdechl, ale koutky úst mu zacukaly. „To si ještě rozmyslím.“

(Obrázek Kael)