Prolog
Stíny zakázaných slov
Měsíc vrhal chladné, stříbrné světlo na prastaré knihovny skryté v srdci opuštěného sídla. Prach, který se vznášel ve vzduchu, svědčil o tom, že tato místa byla dlouho zapomenuta. A přesto tam stál – vysoká, temná postava s očima, které odrážely světlo jako dvě studené stříbrné mince. Cassiel Nocturne, poslední dědic rodiny, která byla kdysi považována za strážce nejtemnějších tajemství upírského světa.
Úvod
„Osud, co to je?”
„Je to něco předurčeného.”
„A jaký máme osud my?”
Tuto otázku si kladli tři chlapci – Lan Shizui, Lan Yingji a Jin Ling – poté, co jim Lan Wangji řekl, že setkání s Wei Yingem bylo jeho osudem.
Po několika dnech v Hazbin Hotelu Claude zjistil, jak se Valentino chová k Angel Dustovi. Rozzuřený Claude vlétl do Valentino studia s Angelem za zády.
„Ty parchante! Jak se opovažuješ takhle zacházet s Angelem?!” zařval.
Valentino se otočil a rozzlobeně si Clauda změřil. „Co si to dovoluješ?!”
Claude se na něj zamračil. „Angel u tebe končí. A žádná smlouva to nezastaví. Jménem svého strýce Lucifera ji ruším!”
Valentino se pod zlatým světlem sesul na kolena. „J-a-k?”
„Mám jeho požehnání,” odpověděl Claude a odvedl Angela pryč.
Když dorazili k Hazbin Hotelu, Lucifer se mezitím vypařil. Claude zaklepal na dveře. Otevřela mu Charlie Morningstar, jeho sestřenice.
„Claude!” vykřikla nadšeně a objala ho. „Jak se máš? Doufám, že tě nevyhodili z nebe!”
„Ne, to ne,” zasmál se Claude.
„Pojď dovnitř, ať nepřitahujeme zbytečnou pozornost,” pobídla ho Charlie.
Charlie Clauda seznámila s personálem i hosty hotelu a ukázala mu všechny místnosti.
„Jak dlouho se vlastně zdržíš?” zeptala se nakonec.
„Dokud si toho nevšimne můj otec nebo se Velký Boss neprobudí ze spánku,” odpověděl Claude s úsměvem.
Charlie nadšeně přikývla, ale hned ji napadla nepříjemná otázka. „Co ti udělají, až se dozví, že jsi tu byl?”
„Možná mě pošlou sem, nebo dostanu bičem,” odpověděl Claude lhostejně.
„Jen bičem?” zhrozila se Charlie. „To nemyslíš vážně!”
Claude pokrčil rameny. „To víš, v nebi občas zlobím.”
„Zdravím, strýčku,” pozdravil Claude padlého anděla a krále pekla.
„Claude? Co ty tu děláš?” zeptal se Lucifer, i když odpověď už tušil.
„Tvoje dcera Charlie byla na slyšení rady v nebi a já tam byl taky,” začal Claude. „Dozvěděl jsem se něco šokujícího.”
„Copak?” řekl Lucifer lhostejně.
„Andělé každý rok sestupují a vyhubí část hříšníků,” odpověděl Claude.
„Ach, takže už to víš,” povzdechl si Lucifer.
„Proč jsi mi neřekl, že v tvé říši probíhá něco tak strašného?” ptal se Claude vyčítavě. „Chodím sem přece docela často!”
„Nechtěl jsem, aby sis dělal starosti, Claudi. Znáš se – způsobil by sis jen zbytečné problémy,” odpověděl Lucifer klidně.
Claude sklonil hlavu. „Máš pravdu, strýčku.”
Lucifer se usmál. „Každopádně, co máš v plánu?”
„Chci Charlie pomoct s jejím hotelem. Chci jí podpořit v jejím projektu nápravy hříšníků,” řekl rozhodně Claude.
Lucifer přikývl. „Bude ráda. Ale co tvůj otec? Jak mu vysvětlíš, že nejsi v nebi?”
Claude se hrdě usmál. „Umím tvořit bytosti bez svobodné vůle z živlů. Vytvořil jsem jednoho, který vypadá jako já.”
„Ty jsi pěkně vychytralý, mladý anděli,” řekl Lucifer pobaveně. „Co ještě umíš?”
„Trochu pozměnit svou podobu,” odpověděl Claude.
„Dokážeš vypadat jako démon?”
„To ne, jen jako člověk,” řekl smutně.
„To je ti k ničemu, človíčku. Venku by tě démoni zaživa roztrhali,” varoval ho Lucifer. „Zůstaň raději neviditelný nebo v andělské podobě.”
Claude přikývl. „Mohl bys mi říct, kde najdu Hazbin Hotel?”
„Zavedu tě tam,” řekl Lucifer a podal Claudovi černý plášť. „Vezmi si tohle na sebe.”
Claude si ho oblékl a zamumlal: „Díky.”
Měsíc visel vysoko na nebi, zaléval tichý pavilon stříbrným světlem. Vše bylo ponořené do ticha – jen jemný šelest větru v bambusech a vzdálené zurčení potůčku narušovaly noční klid. Wei Wuxian seděl na prahu otevřených dveří, zády opřený o chladný dřevěný rám, prsty nervózně přejížděl po okraji starého zrcadla, které leželo na jeho klíně.
Ve starobylé říši Xianzhou, kde bohové a lidé žijí v neklidném příměří, se narodili dva chlapci, jejichž osud byl zapsán do hvězd. Liu Jin, syn skromného kováře, je od dětství fascinován mýty o dracích, kteří jsou symbolem síly a moudrosti. Na druhém konci říše, ve vesnici ukryté v mlhavých horách, žije Liang Wei, osiřelý mladík s tajemným spojením s fénixem – ptákem, jenž přináší naději a nový život.
Gang Jiang dluží mafiánské rodině Lan peníze a už si je přišel vyzvednout sám Lan Wangji. Zástupce rodiny Lan.
Ale gang peněz stále nemá dost a tak si Lan Wangji usmyslel, že si vezme pojistku, aby peníze opravdu dodali a že si ji vybere sám.
„Přiveďte sem toho nejlepšího muže, kterého tu máte," vyzval je.
Madam Yu hned začala štěkat rozkazy. „Přiveďte Wei Wuxiana," řekla. Lan Wangji moc dobře věděl o koho jde. Šlo o nejlepšího bodyguarda v gangu Jiang. S divokou povahou, a Lan Wangji moc po něm toužil. Po jeho těle a nezkrotné povaze a i po jeho střeleckých schopnostech, které se jeho rodině budou hodit. Wei Wuxian byl hubený ale svalnatý, s útlým pasem. Dlouhé černé vlasy měl v ponytailu svázaném rudou stuhou. A hnědé oči mu vždycky jiskřily. Často ho Lan Wangji vyděl o černém obleku s červenými prvky, přestože barva Jiang byla fialová.
„Co po mě zase chcete! Mám přeci dovolenou. Já kurva už chci mít klid." slyšel Lan Wangji nově příchozího. Který chtěl říci ještě něco dalšího ale, jakmile spatřil Wangjiho tak zmlknul, v obličeji mírně zbledl. Když je tady on, to jistě znamenalo nějaké potíže. Doufal jen, že Hanguang-Jun neví, kdo je ten zabiják, co mi likviduje jednotky.
„E zdravím Hanguang-Jun," řekl Wei a naklonil s k tomu co ho přivedl. „Proč jste mi neřekli, že je tady Lan Wangji."
„Zdravím Wei Yingu." pozdravil ho Lan Wangji.
„Proč jste tady?" zeptal se na rovinu Wei Ying. Lan Wangji nic neřekl, nethihl, slova se totiž ujala Madam Yu. „Pan Hanguang Jun je tady protože jsme mu nezaplatili naše dluhy a tak..."
„Jsem se to rozhodl řešit jiným způsobem než obvykle, vezmu si nejlepšího může od vás jako pojistku, že nám peníze zaplatíte, jestli ne kdo, ví co se s ním stane, to rozhodne bratr." převzal to Lan Wangji.
Wei Ying i přes svoji chytrost chvíli nechápal, ale potom se mu rozšířili oči poznáním. „Aaa vy chcete mě?" zeptal se pro jistotu. Lan Wangji jen přikývl.
„To snad ne?!" zařval. „To nemyslíte váženě!" otočil se na madam Yu. „Naprosto." odpověděl za ní Lan Wangji. A vstal s tím, že je na odchodu. „Takže jste mě prakticky prodali!?" zařval ještě Wei Ying na madam. Než ho Lan Wangjiho ochranka vyprovodila ven...
Aurelius a Chariel věděli, že jejich cesta nikdy nebude jednoduchá. Peklo a Nebesa je sledovaly s nedůvěrou, vždy připraveny zasáhnout, pokud by jejich láska narušila křehkou rovnováhu. Přesto, navzdory všem překážkám, zůstali spolu.
Chariel se stal Aureliovou oporou, klidnou silou, která ho učila ovládat své emoce a vidět svět jinak než skrze zmatek a chaos. Aurelius, se svou divokou energií a odhodláním, naučil Chariela, že život nemusí být jen o povinnostech a pravidlech – že i anděl může někdy ochutnat svobodu.
V pekle Lucifer sledoval svého syna z dálky, pozorně sledující jeho činy. Přestože ho zpočátku rozzuřilo, že si Aurelius vybral za partnera anděla, časem musel uznat, že jejich láska nezpůsobila destrukci, jakou očekával. Peklo stále stálo, stejně tak Nebesa.
„Možná ten kluk ví, co dělá,“ zamumlal si jednou, když ho démoni upozornili na další zprávy o Aureliovi a Charielovi. „Ale pokud z toho bude problém, já ten nebeský rod zničím.“
Ale hluboko uvnitř věděl, že Aurelius není jako on. Možná, jen možná, jeho syn našel něco, co Lucifer sám nikdy nepoznal – opravdové spojení.
Na Nebesích Rafael zůstal odměřený. Nepromlouval o svém synovi a o jeho zakázaném vztahu, ale nezasáhl. Možná proto, že i on, hluboko uvnitř, chtěl věřit, že Chariel dokáže najít cestu, která spojí světlo a temnotu bez ničení jednoho či druhého.
Ale jakákoliv zmínka o Aureliovi na Nebesích zůstávala tabu. Andělé se dívali jinam, tiše sledující, ale nikdy nezasahující. Nebesa si nebyla jistá, zda ten vztah ignorovat, nebo se ho bát.
Aurelius a Chariel našli útočiště na Zemi, kde mohli žít bez neustálého dohledu. Společně se starali o svět zpoza stínů – pomáhali ztraceným duším, napravovali chyby mezi Nebesy a Peklem a chránili rovnováhu, kterou jejich láska kdysi ohrozila.
Jedné noci, kdy seděli pod hvězdnou oblohou, Aurelius tiše promluvil: „Myslíš, že nás někdy přijmou? Peklo, Nebesa… naši otcové?“
Chariel ho jemně pohladil po černých křídlech a odpověděl: „Možná. A možná ne. Ale na tom nezáleží. Máme jeden druhého, a to stačí.“
Aurelius se usmál, jeho zlaté oči odrážely hvězdy. „Máš pravdu. Ale víš, co ještě máme?“
Chariel pozvedl obočí. „Co?“
„Zábavu. Spoustu zábavy.“
A tak, mezi světlem a temnotou, láskou a nepřátelstvím, začali psát svůj vlastní příběh – příběh o spojení dvou světů, které se měly navždy rozdělovat, ale rozhodly se bojovat za své místo společně. A kdo ví? Možná jednou ukáží Nebesům a Peklu, že svět není černobílý, ale plný možností.
Aurelius a Chariel si stále více uvědomovali, že jejich láska nemůže zůstat utajená věčně. Častější setkání a jejich vzájemné pouto přitáhlo pozornost Nebes. A když se zjistilo, že Chariel je synem jednoho z nejmocnějších archandělů, Rafaela, situace se ještě více zkomplikovala.
Jednoho dne, když se Chariel a Aurelius setkali na odlehlém vrcholku hory, obloha náhle potemněla. Z nebes sestoupila skupina andělů v zářících zbrojích, v jejich čele samotný Rafael. Jeho tvář byla neústupná, ale z jeho očí čišelo zklamání.
„Charieli,“ promluvil hlubokým, rezonujícím hlasem. „Co to má znamenat?“
Chariel, stojící mezi otcem a Aureliem, vypadal nervózně, ale statečně. „Otče, není to tak, jak si myslíš.“
„Ne tak, jak si myslím?“ Rafaelova tvář potemněla. „Stýkáš se s démonem, synu! Synem samotného Lucifera! Tohle je zrada všech našich zásad!“
Aurelius, který stál vedle Chariela, udělal krok vpřed. „Já nejsem démon! Tedy… ne úplně. A navíc, já Chariela miluju. To přece nemůže být špatné!“
„Láska mezi světlem a temnotou?“ Rafaelova slova byla plná hořkosti. „Ty jsi pouhý nástroj chaosu, chlapče. Tvůj otec zasel zkázu a ty teď pokračuješ v jeho stopách. Myslíš, že Nebesa dovolí něco takového?“
Chariel sevřel ruce v pěst, jeho obvykle klidný hlas byl náhle pevný. „Otče, já nejsem nástroj. Jsem tvůj syn, ale to neznamená, že budu slepě následovat pravidla, která neuznávám. Aurelius není zlo. Je víc než jeho původ, stejně jako já.“
Rafael byl na chvíli zaskočen. „Charieli, co říkáš, je kacířství.“
„Možná je,“ odpověděl Chariel, „ale pokud je milovat někoho hřích, pak jsem vinen. A budu bojovat za to, aby naše láska nebyla zatracena.“
Zatímco se andělé dohadovali, objevila se mohutná temná aura – Lucifer sám. Objevil se za Aureliem, jeho oči plály rudým světlem. „Ach, Rafael,“ pronesl chladně. „Vždy jsi byl příliš úzkoprsý na to, abys pochopil něco tak jednoduchého, jako je láska.“
Rafael se postavil čelem k Luciferovi. „Tohle není láska, Lucifere. Tohle je tvůj pokus zasít další chaos do světa. Tvůj syn ohrožuje rovnováhu Nebes a Pekla.“
„Ohrožuje rovnováhu?“ Lucifer se usmál tím svým děsivým způsobem. „Můj syn se jen rozhodl, že nebude následovat naše cesty. Možná by ses měl zeptat svého vlastního syna, proč ho miluje.“
Rafael se otočil k Charielovi, jeho pohled byl náhle těžký. „Charieli, mluv pravdu. Je tohle skutečně to, co chceš?“
„Ano,“ odpověděl Chariel bez zaváhání. „Aurelius je všechno, co jsem nikdy nehledal, ale přesně to, co jsem vždy potřeboval.“
Oba otcové se ocitli v patové situaci. Rafael chtěl svého syna stáhnout zpět na Nebesa, zatímco Lucifer byl připraven bránit Aurelia za každou cenu. Mezi nimi stáli Chariel a Aurelius, pevně rozhodnutí nenechat se rozdělit.
„Nebesa ani Peklo nám nerozumí,“ prohlásil Aurelius a podíval se na Chariela. „Ale jestli máme bojovat za to, co máme, uděláme to.“
Lucifer i Rafael na chvíli mlčeli, jako by přemýšleli nad důsledky. Rafael nakonec promluvil: „Pokud Nebesa dovolí, abyste byli spolu, pak jen pod přísným dohledem. Jediný náznak temnoty, Aurelie, a budeš zničen.“
Lucifer zavrčel, ale nakonec přikývl. „A pokud Nebesa ublíží mému synovi, udělám z vašich mraků popel.“
Aurelius a Chariel věděli, že jejich láska nikdy nebude jednoduchá. Každé jejich setkání bylo pod dohledem, každé slovo pečlivě sledováno oběma stranami. Ale pro ně oba to stálo za to.
Aurelius se jednoho večera podíval na Chariela a s úsměvem řekl: „Vypadá to, že oba máme nejhorší otce na světě.“
Chariel se zasmál. „Možná. Ale máme jeden druhého. A to mi stačí.“
A i když je svět neustále soudil, oni se rozhodli bojovat za svou lásku – společně.
Paříž byla ztichlá, její ulice nasáklé napětím. Nicole, alias Luna, a Are, známý jako Geopard, stáli bok po boku, zatímco z temnoty před nimi vystoupila děsivá postava. Byla to bytost ztělesňující zlo, stvoření utkané z rudé a černé energie, jehož oči zářily jako žhnoucí uhlíky.
„Tak co, Luna? Máš nějaký brilantní plán?“ pronesl Are s úšklebkem, zatímco praskl klouby na rukou. „Nebo prostě vyrazíme a dáme tomu, co proto?“
Nicole mu věnovala přísný pohled. „Geoparde, pokud tě někdo rozdrtí během prvních dvou minut, nebudeš moc nápomocný.“ Pak obrátila pozornost zpět k protivníkovi. „Nejdřív musíme zjistit, co to je. Nepodceňuj ho.“
„Pěkné rady,“ odvětil Are s drzým úsměvem, „ale já jsem tu na rychlou akci.“
Než však mohl vyrazit vpřed, okolí se zaplnilo známým zvukem praskání joja a lehkého dopadu. Zpoza rohu vyskočila postava v červeném obleku s černými tečkami. Vedle ní, s ladností kočky, přistála temná silueta v černém, s jiskřivým úsměvem na tváři.
„Vypadá to, že na zábavu jsme přišli právě včas,“ prohlásila Beruška, její hlas byl pevný, ale přátelský. Její jojo se jí houpalo kolem zápěstí, připravené k akci.
„Doufám, že jste si nechali nějakou tu zábavu i pro nás,“ dodal Černý kocour, jeho zlaté oči zářily nadšením. „Mám pocit, že tohle bude velké.“
Luna a Geopard si vyměnili překvapené pohledy. Bylo jasné, že přítomnost těchto dvou zkušených hrdinů mění situaci.
„Beruška, Černý kocour,“ řekla Luna, v jejím hlase zaznívala úleva, ale také respekt. „Vypadá to, že dnes v noci máme společného nepřítele.“
„A zároveň nové spojence,“ odvětila Beruška s úsměvem a podívala se na Lunu a Geoparda. „Rádi vás poznáváme. Ale tenhle nepřítel nevypadá jako nic, co bychom kdy potkali.“
Černý kocour si změřil Geoparda s úšklebkem. „Kdo je tenhle rychlík? Vypadá, že by mohl závodit i s mým stínem.“
„Geopard,“ představil se Are sebevědomě. „Nejrychlejší ochránce v Paříži. A tohle,“ máchl rukou směrem k Luně, „je Luna. Má talent na to, aby všechno působilo děsivě a záhadně.“
„Děsivě a efektivně,“ opravila ho Nicole klidně. „A vy dva jste?“
„Beruška a Černý kocour,“ odpověděla Beruška a přistoupila blíž. „Jsme tady, abychom pomohli. Tenhle nepřítel je silnější, než vypadá.“
Zatímco mluvili, nepřítel se pohnul, jeho energie vířila kolem něj a začala vytvářet podivné stíny, které jako by žily vlastním životem. Bytost pozvedla ruku, a z okolních budov se vynořily temné přízraky.
„No, a je to tady,“ povzdechl si Černý kocour, jeho hůl se prodloužila do bojové pozice. „Náš starý známý chaos.“
Beruška svým jojem udělala ladný pohyb. „Každý zaujměte své pozice. Luna, Geoparde – můžeme vám věřit, že se postaráte o pravé křídlo?“
Nicole přikývla. „Jsme připraveni. Ale buďte opatrní. Nevíme, čeho je tahle bytost schopná.“
Are se usmál a zamířil na místo, které mu bylo přiděleno. „Jdeme na to!“
A tak se čtyři hrdinové, zcela rozdílní, spojili pod jednou vlajkou, aby čelili zlu, které ohrožovalo jejich město. Každý z nich byl jiný – Luna se svou tichou elegancí, Geopard s nekonečnou energií, Beruška s taktickou myslí a Černý kocour s drzým šarmem – ale společně tvořili tým, který mohl čelit čemukoliv.
V tu chvíli se ozval první útok nepřítele, a boj začal. Paříž měla čtyři nové ochránce, a město se ponořilo do víru akce, která rozhodne o osudu noci.
Boj byl tvrdý, ale nakonec ho zahnali na útěk. „Srabe,” zařval za ním Geparď a Kocoru se ušklíbl. Zatímco Beruška s Lunou zakroutily hlavou.