Kapitola 3 Úspěšná mise
Po dlouhém a vyčerpávajícím úkolu Soran konečně uspěl. Duši, kterou kdysi vypustil, přivedl zpět do světa démonů. Stálo ho to mnoho úsilí a obětí – musel se spoléhat nejen na svou sílu, ale i na důvtip a odvahu. Když se vrátil do paláce, byl vyčerpaný a celý jeho vzhled naznačoval, že úkol nebyl snadný. Přesto byl v jeho očích náznak triumfu.
Zaakerah ho přijal ve svém trůnním sále a nechal všechny svědky vidět jeho návrat. Přestože byl hrdý na svého syna, nedal to znát veřejně.
„Dobrá práce, Sorane,” řekl stroze. „Tvá povinnost byla splněna, ale to neznamená, že jsi zcela napravil své chyby. Odejdi do svých komnat. Večer se uvidíme.”
Komnata byla osvětlena měkkým světlem luceren. V rohu místnosti stál Zaakerah, oblečený v černém plášti, který mu splýval po zádech. Jeho výraz byl klidný, přestože za tím klidem bylo znát náznak úlevy a pýchy.
„Pojď blíž, Sorane,” řekl hlasem, který zněl mírněji než obvykle.
Princ váhavě přistoupil. Jeho unavené tělo se téměř sesunulo na nejbližší polstrované křeslo, ale než mohl usednout, Zaakerah ho přitáhl k sobě do pevného otcovského objetí. Soran na chvíli ztuhl, nepřipraven na takovou blízkost, ale pak se uvolnil a opřel si hlavu o otcovo rameno.
„Splnil jsi svůj úkol,” začal Zaakerah tiše, zatímco mu jemně přejížděl dlaní po vlasech. „Jsem na tebe hrdý, synu. Ale zároveň je tu něco, co musíš pochopit.”
Soran vzhlédl, jeho oči plné otázek. „Co, otče?”
Zaakerah chvíli mlčel, jako by hledal ta správná slova. Nakonec promluvil:
„Víš, že tě miluji. Ale láska od otce jako já není snadná. Není to láska, která tě nechá dělat chyby bez následků. Moje láska je tvrdá, protože svět, ve kterém žijeme, je nemilosrdný.”
Soran přikývl, ale neřekl nic. Věděl, že otec má pravdu, přesto ho někdy tížila tvrdost jeho slov a činů.
„Když jsi dnes dokázal zvládnout svůj úkol, ukázal jsi mi, že máš v sobě sílu. Ale síla není jen o tom porazit nepřítele. Je to o tom, jak naložíš s vlastními chybami. Jak zvládneš vést lidi, kteří na tebe budou spoléhat. Jsi můj syn a jednou budeš stát tam, kde jsem dnes já.”
Soran sklonil hlavu, jeho hlas tichý, ale plný odhodlání. „Já vím, otče. Nechci vás zklamat. Chci být jako vy.”
Zaakerah se mírně usmál a zvedl jeho tvář tak, aby se mu díval do očí. „Nechci, abys byl jako já. Chci, abys byl lepší. Abys byl spravedlivý tam, kde já byl příliš krutý. A abys nikdy nezapomněl, že síla bez lásky je prázdná.”
Pak ho znovu pevně objal, přičemž jeho hlas zněl tiše, ale s hlubokým významem.
„Jsem na tebe hrdý, Sorane. Ne proto, že jsi splnil úkol, ale proto, že jsi překonal sám sebe. Nikdy nezapomeň, že jsi mou nadějí.”
Soran přikývl a v otcově objetí se cítil poprvé po dlouhé době skutečně v bezpečí. Slova, která slyšel, zůstala v jeho mysli dlouho poté, co usnul v jeho náruči. Zaakerah ho opatrně položil na pohovku a zlehka přikryl. Jeho výraz, přestože stále tvrdý, nesl náznak něhy, kterou ukazoval jen výjimečně.
„Jednoho dne to pochopíš, chlapče,” zašeptal tiše a vrátil se k práci, zatímco jeho syn odpočíval.
Žádné komentáře:
Okomentovat