Kapitola 5: Útěk na Zem a Pekelný Problém
Aurelius už toho měl dost.
Dost Azielových trestů. Dost Luciferových zákazů. A hlavně dost pekla.
„Víte co? JÁ ODTUD ODCHÁZÍM!“ vykřikl na celé podsvětí a bez jediného zaváhání proletěl branou na Zem, než ho mohl Aziel nebo kdokoli jiný zastavit.
Aurelius nikdy na Zemi nebyl. Představoval si ji jako chaotické, zajímavé místo plné dobrodružství. Chyba číslo jedna. Místo toho zjistil, že je tu zima, všude světlo, a navíc – někdo ho okamžitě spatřil. „Démon!“ vykřikl někdo.
Aurelius se otočil a spatřil skupinu lidí. Ale ne ledajakých lidí. Byli to věřící. A ne jen tak obyčejní – exorcisté. „Tohle není dobré,“ zamumlal Aurelius, když uviděl, jak jeden z nich tasí svatý olej. „Zpět do pekla, temný služebníku!“ zakřičel druhý, zatímco se k němu blížili. Aurelius se okamžitě rozeběhl opačným směrem. „Počkejte! JÁ NEJSEM TEMNÝ SLUŽEBNÍK!“ křičel Aurelius, zatímco běžel uličkami města. „Jsi démon! To stačí!“ zakřičel jeden z nich a začal stříkat svěcenou vodu. Kapky ho sice nespálily, ale byly studené jako led. „Fuj! To je odporné! Co do toho dáváte?!“
„Modlitby a naději!“ Aurelius protočil oči. „Typické.“ Pak udělal osudovou chybu. Zahnul do slepé uličky. „A sakra,“ zamumlal, když se otočil a viděl, jak se k němu přibližují.„Vyzýváme tě, aby ses poddal očistě!“ „Co kdybychom si to promysleli? Možná jsem jen velmi stylově oblečený člověk!“ zkusil Aurelius s nervózním úsměvem.
Exorcisté na něj jen upřeli pohledy.
„Dobře, dobře. Jsem démon. Ale jen napůl!“
„To stačí.“
To bylo moc i na Aurelia.
„Tohle mě vážně štve.“
Zamával rukou a vyslal vlnu pekelné energie. Vzduch se zatřásl, exorcisté zakolísali – ale pak jeden z nich vytáhl krucifix, který se rozzářil jasným světlem.
Aurelius zasyčel. To světlo bolelo. Ne fyzicky, ale něco hluboko v něm se sevřelo.
Takže tohle cítí Aziel, když ho táta kárá…
„Měl bych možná—“
V TOM OKAMŽIKU SE OTEVŘELA NOVÁ BRÁNA.
Vzduch se rozevřel rudým světlem a z brány vystoupil Aziel.
Aurelius už měl v hlavě plán, jak se mu vysmát, ale pak si všiml jeho výrazu. Aziel nevypadal naštvaně. Nevypadal ani vítězoslavně. Vypadal… znechuceně. „Jsi… vážně… idiot,“ pronesl Aziel unaveně. Aurelius zamrkal. To bylo jiné než obvykle.
Exorcisté se stáhli a přihlíželi s podezřením.
„Co… co tu děláš?“ zeptal se Aurelius.
Aziel se zamračil. „Co myslíš? Lucifer se vrátí za pár hodin. Když zjistil, že jsi utekl, řekl mi, ať si tě dojdu sebrat.“
Aurelius se zamračil. „To je… to je potupné.“
Aziel přikývl. „To ano.“
„Počkej… takže mě Lucifer neposlal zpátky?!“
Aziel se pousmál. „Ne. Poslal mě, abych tě našel. A víš co?“
„Co?“
„Už vím, proč.“
Aziel popadl Aurelia za paži a prudce s ním smýkl zpátky do brány.
Aurelius přistál tvrdě na podlaze.
„Hej! To bylo hrubé!“ zavrčel a začal se zvedat – ale Aziel na něj hned skočil a přišpendlil ho k zemi. Aurelius se mu snažil vymanit, ale Aziel byl silnější. „Tentokrát ne, Aurelie. Už tě mám dost. Takže…“ Aurelius zbledl, když si Aziel vytáhl proutek. „Ne…“ Aziel se usmál. „Ano.“
ŠVIH!
„AU!“
ŠVIH!
„AZIELI, TY ZRŮDO!“
ŠVIH!
Aziel se konečně zastavil. „Hotovo. A teď…“ pustil ho a postavil se.
Aurelius zůstal na podlaze, třel si zadek a zuřivě se na něj díval. „Já… tě… zabiju.“
Aziel se pousmál. „Nebudeš mít šanci.“
Právě v tu chvíli se Lucifer vrátil. „Aurelie.“
Aurelius ztuhl. Pomalu se otočil k otci, který ho propaloval rudým pohledem. „Ehm… tati… víš… můžeme si o tom promluvit?“
Lucifer si přivolal svůj vlastní proutek. „Ne.“
Aurelius pochopil, že dnes bude jeho zadek trpět dvojnásobně.
Celý den byl pro Aurelia naprostá katastrofa. Nejenže ho Aziel vláčel peklem jako pytel brambor, nejenže dostal proutek od něj, ale pak ještě následovala druhá runda od samotného Lucifera. Jeho zadek ho příšerně pálil. Jeho hrdost byla v troskách. A jeho nenávist k Azielovi dosáhla nových výšin.
Celý večer neřekl ani slovo. Nepokoušel se nikam utéct, nesnažil se nic zničit, ani se nepokoušel zosnovat žádnou odvetu. Jen ležel na své posteli, zíral do stropu a cítil se… osamělý.
Bylo pozdě v noci, když konečně vstal. Nevěděl proč, ale jeho kroky ho automaticky vedly jedním směrem.
Dveře byly pootevřené. Lucifer seděl u velkého kamenného stolu, se skloněnou hlavou, hluboce ponořený do práce. Pergameny byly rozložené kolem něj, na stole hořela svíce.
Nevzhlédl, když Aurelius vešel.Aurelius chvíli stál, váhal. Všechno v něm křičelo, že by měl být naštvaný, že by měl být vzdorovitý, že by měl odejít. Ale místo toho přešel k otcovu trůnu a beze slova se k němu přitulil.
Lucifer se přestal hýbat. Aurelius necítil žádný odpor, žádné pokárání. Lucifer jen mlčky zvedl ruku a přitáhl ho blíž.
Bylo zvláštní, jak přirozené to bylo. Možná byl králem pekla, ale pro svého syna byl stále jen otec. Aurelius se schoulil do jeho pláště, cítil jeho pevnou přítomnost, ten klid, který nikdo jiný neměl. Chtěl říct tolik věcí. Že ho mrzí, že utekl. Že se nenávidí za to, jak dopadl. Že i když Lucifera občas nesnáší, pořád ho potřebuje víc než kohokoli jiného.
Ale neřekl nic. A Lucifer taky ne. Jen ho držel.
Aurelius zavřel oči a po dlouhém dni konečně usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat