Kapitola 6: Nečekaná záchrana
Aurelius měl dar. Ne talent, ne schopnost. Doslova dar přitahovat problémy.
A i když se ho už několikrát pokusili zkrotit (někdy proutkem, někdy tresty, někdy jen pouhým pohledem Lucifera), nikdy se nepoučil.
Tentokrát se mu to ale vymklo kontrole. Peklo nebylo jen oheň a síra. Byly tu místa, kam se ani samotní démoni neodvažovali jít. Místa, kde prastaré síly stále existovaly. Aurelius se do jednoho takového dostal úplně omylem. „Tohle je určitě blbej nápad,“ mumlal si sám pro sebe, když sestupoval do temných jeskyní hluboko pod peklem. Ale… nemohl si pomoct.
Přitahovalo ho to. Temná magie, pulzující síla pod jeho kůží. „Tohle je tak zatraceně úžasný…“ zašeptal, když se před ním otevřela stará svatyně, plná zvláštního světla. A pak to ucítil. Ledový, mrtvolný dech na zátylku.
Aurelius ztuhl.
„No, no… co pak tu máme?“ ozval se hlas starý jako samotné peklo. Aurelius se pomalu otočil – a uviděl něco, co nechtěl vidět. Před ním se tyčila bytost, která už dávno neměla podobu démona ani člověka. Černé, protáhlé tělo, dlouhé prsty jako drápy a oči, které byly jen prázdné díry. Stín minulosti. Bytosti, které byly uvězněny v pekle dřív, než Lucifer převzal vládu.
„Ty nejsi odsud,“ zavrčela entita a přistoupila blíž. Aurelius polkl. Poprvé za dlouhou dobu měl opravdový strach. „Ehm… vlastně jsem odsud,“ pokusil se o úsměv, ale tělo se mu třáslo. „Ne… nejsi…“ zašeptal stín a natáhl po něm ruku. Aurelius se snažil uskočit, ale něco ho stáhlo k zemi. „Ne…!“ vykřikl a cítil, jak ho to stahuje do temnoty.
Byl v pasti. A pak…
…se světlo změnilo.
Ozvalo se ostré zasvištění meče.
Aurelius se sotva stihl vzpamatovat, než něco prudce narazilo do entity a odhodilo ji zpět. V jeho zorném poli se objevil někdo, koho absolutně nečekal.
Aziel.
„Ty…?“ Aurelius zalapal po dechu.
Aziel se na něj podíval ostře, s napjatými rysy.
„Drž hubu a drž se za mnou.“
Aurelius ztratil slova. Nikdy ho neviděl takhle… ochranitelského. Aziel tasil svůj meč a vrhl se na stín. Byl rychlý, smrtící, a co bylo nejvíc zarážející – dělal to kvůli němu. Aurelius se musel přiznat, že něco v něm se pod tím pohledem sevřelo. Když bylo po všem a stín zmizel zpět do propasti, Aziel se prudce otočil k Aureliovi.
„Jsi idiot!“ vyštěkl.
Aurelius zamrkal. „No… ehm… jo?“
Aziel sevřel čelist. „Mohl ses nechat zabít. Kdybych tě nenašel…!“
Aurelius pokrčil rameny, ale něco v Azielově hlase ho zarazilo. Byla v něm… opravdová starost. „Hele, přežil jsem, ne?“ zkusil Aurelius lehce, ale Aziel ho probodl pohledem. „To není vtipný.“ Aurelius se nadechl, aby něco odsekl, ale pak… se zarazil.
Aziel stál blízko. Příliš blízko.
Jeho ruce byly zaťaté, jako by se snažil ovládnout něco, co se v něm bouřilo. Aurelius poprvé viděl jinou stránku Aziela. Nebyl to jen ten otravný práskač. Nebyl to jen jeho nepřítel. Bylo v něm něco… jiného. A pak Aziel natáhl ruku a přitáhl ho k sobě.
Aurelius ztuhl. „Nikdy už neudělej něco tak hloupého,“ zamumlal Aziel tiše. „Protože příště tě nebudu zachraňovat jen proto, že to je moje povinnost.“ Aurelius polkl. Cítil jeho pevnou ruku na svých zádech, jak ho drží, a poprvé nevěděl, co říct.
Bylo to… divné. Ale ne tak divné, jak by si myslel. Celou cestu zpátky neřekl ani slovo. A Aziel taky ne. Bylo mezi nimi něco ve vzduchu. Něco, co tam předtím nebylo. A Aurelius poprvé neměl pocit, že to byl boj. Něco v něm se začalo měnit. A to ho děsilo víc než peklo samo.
Žádné komentáře:
Okomentovat