Klára zmeškala poslední noční tramvaj. . Je silvestr, město je podivně prázdné, v uších jí ještě zní hudba z večírku, na který šla sama. Bylo to hezké, ale neosobní
.Lidé se smáli moc nahlas, bublinky a třpytky létaly. Nakonec skončila na lavičce na nábřeží, s podpatky v ruce a hlavou v oblacích.
Tomáš, fotograf, který zrovna dofotil noční snímky města bez lidí. Procházel s foťákem na krku a knížkou v batohu, když si všiml Kláry. Vypadala jako něčí ztracená myšlenka.
Chvíli váhal, ale pak si sedl na opačný konec lavičky. „Čekáte na zázrak nebo jen na ranní tramvaj?“
Klára se pousmála „Obojí zní stejně nepravděpodobně.“
Začali si povídat. . O hudbě, snech, práci, o tom, proč nemají rádi hlučné večírky a proč je lepší ticho po půlnoci.
Tomaš ji ukázal fotku, kterou před chvíli vyfotil- rozmazané světlo lampy v mlze.
„Tohle je moje oblíbená část noci,“
Klára přikývla. „Protože je to, jako by svět na chvíli zapomněl, že má fungovat.“
Když začala být zima, Tomáš Kláře nabídl šálu. Klára si ji přitáhla blíž k obličeji.„Máš pocit, že jsme se už někdy potkali?“
Tomáš se usmál. „Možná ve snu. Nebo v knize, co jsem ještě nedočetl.“
V dálce zazněla první tramvaj a Klára se zvedla k odchodu. Má pocit, že svět znovu žije. Možná líp.
Žádné komentáře:
Okomentovat