(Fanfikce Zaklínač x Pán prstenů (Hobit))
Mlha se válela nízko, jako by se země sama nechtěla nechat spatřit. Argëte klečela u potoka, prsty ponořené v ledové vodě. Krev, která jí zbarvila dlaně do ruda, nebyla její. Byla příliš svěží, příliš lidská.
Vedle ní leželo tělo muže – mladý lovec, zřejmě ze vsi v údolí. Přišel, když spalila gnolí hnízdo. Chtěl ji obvinit z vraždy. Nestačil ani vytáhnout kuši. A teď tu byl.
„Já tě nechtěla zabít,“ zamumlala směrem k mrtvému a zavřela mu oči.
Za jejími zády šustl list. Meč už měla v ruce dřív, než padla další kapka rosy. Ale místo příšery či ozbrojence tam stála jen liška – stříbrná, stejně jako ona. Chvíli na sebe hleděly. Zvíře sklonilo hlavu a odkráčelo mezi stromy. Argëte vykročila za ním.
Něco ji vedlo. Ne magie, ne instinkt zaklínače. Něco staršího. Něco elfího. Krev, kterou nemohli vyhnat ani mutace.
O několik hodin později
Věděla, že ji sledují. Čtyři. Možná pět. Nepatřili k vesničanům. Příliš tiší, příliš organizovaní. Lovci čarodějnic? Nebo horší?
Zaklínačské smysly jí šeptaly neklid. Nastražila past – tenká nit z elfského hedvábí mezi dvěma kameny, schovaná v mechu. Pak si lehla do korun stromů a čekala.
Jeden padl. Druhý zaklel. Třetí se začal měnit. Ne lidé. Dopplerové. Najatí špehové. Jeden z nich měl její tvář.
Seskok ze stromu byl plynulý. Její meč projel falešnou verzí jejího těla jako vítr. Krvavý plášť se rozletěl a zbyla jen pravda: Argëte byla zase sama. Ale nikdy bez boje.
Když padla noc, usedla k ohni. Vytáhla dýku a na kus kůry vyrývala jména. Každé jméno, které jí svět vzal. Každé, které si zasloužilo pomstu.
Poslední vyryté bylo Elenaïr.
Její pravé jméno. To, které pohřbila, když ji unesli. To, které jí svět nedovolil být. Teď byla jen Stříbrná liška.
Ale jednou se vrátí.
A elfí král bude muset hledět do očí své sestry – a pravdě.
