Prolog
Temnota v Pekle nebyla prázdná. Byla těžká, hmatatelná, naplněná šepoty a vzdechy ztracených duší. Láva proudila skrze pukliny v černé zemi, rozpálené pekelným žárem, a vzduch byl prosycen vůní síry a smrti.
Aurelius: Princ Temnoty a Lekce Krutosti
Jednorázová povídka z dětství prince Aurelia.
V Pekle je pravidlo – slabost se netoleruje. Aurelius je ještě dítě, ale už se od něj očekává, že se naučí bojovat a nemít slitování. Když je postaven proti démonovi dvakrát většímu než on ve zkušebním boji, odmítne zasadit smrtící úder, i by když vyhrál.
Aurelius: Princ Temnoty a Zrada v Pekle
Prolog: Plameny pochybností
Hluboko v srdci Pekla, kde se i stíny bojí pohnout, se rozléhalo dunění těžkých kroků. Červené světlo žhnoucích pochodní se odráželo od mramorových stěn, zkroucených tisíciletým žárem. Chodby Infernal Citadely byly tiché, až na šepot. Vždy tam byl. Skrýval se v zákoutích, plazil se mezi sloupy a šeptal temné pravdy těm, kdo byli ochotni naslouchat.
Eryon a Thalos: Něha a Dravost (1)
Kapitola 1 Ztracená Lyra a Lykaios
První cesta, kterou syn Apollóna Eryon podniká, je že hledá ztracenou lyru, co ztratil jeho otec. Na prosbu jeho Můz.
Afroditina pravá láska (prolog)
Prolog
Afrodita, bohyně lásky a krásy, sedí na Olympu a sleduje smrtelníky, těší se z jejich smrtelných vášní. V jejím vlastním srdci však zeje prázdnota.
Aurelius: Princ Temnoty Pekelný neposeda
Aurelius princ Temnoty.
Jednorázová povídka k sérii.
Aurelius byl nezkrotné dítě, plné energie a zvědavosti, což v Pekle nebylo zrovna ideální. Když se rozhodne utéct z paláce, aby „prozkoumal“, jaké je skutečné Peklo, skončí ztracený v jedné z nejnebezpečnějších oblastí – Bludišti stínů, kde se ztrácejí i zkušení démoni.
Dobrodružství Lan Ziyuna a Wei Yichena (5)
Kapitola 5 Wei Yichen
Lan Ziyun, unavený z nekonečných trestů a pravidel, se v noci vyplížil z Gusu Lan. Ticho ho doprovázelo, když sestupoval po klikatých cestách vedoucích pryč z hory, až se dostal k hustým lesům na okraji území sekty. Jeho mysl byla pevně rozhodnutá – najít Wei Yichena.
Dobrodružství Lan Ziyuna a Wei Yichena (4)
Kapitola 4: Trest
Lan Wangji odvedl svého bratra do Gusu, kde měl být podroben trestu. Lan Ziyun se však vzpouzel, jeho pohled plný vzdoru. „Ale to ne! Bylo to jen malé dobrodružství,“ hájil se, jako by to celou situaci mělo ospravedlnit.
Dobrodružství Lan Ziyuna a Wei Yichena (3)
Kapitola 3: Bratr ve stínech
Lan Wangji sledoval krvavou stopu, která se táhla podél koryta opuštěného potoka. V lesích panovalo ticho, až na příležitostné šumění listí a ozvěnu jeho vlastních kroků. Jeho pohled byl pevný, jeho prsty svíraly Bichen. Věděl, že Ziyun je někde blízko – cítil slabou stopu jeho duchovní energie, ale zároveň něco temného, znepokojivého.
Dobrodružství Lan Ziyuna a Wei Yichena (2)
Kapitola 2: Ztracené znamení
Ten večer se sekta Gusu Lan dozví, že nedaleko se objevil podivný incident. Několik vesničanů zmizelo a stopy ukazují na aktivitu neznámého démonického stvoření. Lan Wangji dostane příkaz vyrazit na vyšetřování, ale ještě předtím zjišťuje, že jeho bratr Ziyun zmizel.
Strážkyně (Prolog)
Začínalo se stmívat a dvojčata, sestřička s bratříčkem, přemlouvala maminku ať jim poví další příběh.
Strážkyně (1)
Kapitola 1.
Mladá půvabná elfka se proplétala davem, snažící se zabránit popravě, která se koná o půlnoci na náměstí království Awia. Dostala se až k šibenici, vyskočila přesně načas, když se propadliště otevřelo, tak přeřízla lana. Takže těm, co měli být popraveni nic nestalo. A ona odběhla pryč s jistou, že těm, co měli být popraveni se nic nestane, protože pod propadlištěm bylo pár jejích spojenců.
Akademie Eklarion: Info k příběhům
Akademie Eklarion: Škola pro magické bytosti
Lokalita: Skrytá v srdci Prastarého lesa, obklopená magickými závoji, které chrání její tajemství. Škola se nachází na plovoucím ostrově nad jezerem s modrou září, kam se lze dostat jen pomocí portálů nebo létajících tvorů.
Meče a Písek (Prolog)
Edo, Japonsko – 1702
Město bylo zahaleno do tiché mlhy, která se vznášela mezi papírovými lampiony a dřevěnými střechami čajoven. Noční ulice byly prázdné, jen sem tam prošel pozdní opilec nebo samuraj na hlídce. Ulice voněly deštěm, saké a kouřem z uhlíkových lamp. V dálce zazněl tlumený zvuk biwa – melancholická píseň o cti a zradě.
To co jsme si neřekli (1)
Kapitola 1 Zlomené sliby
Chrám Guanyin se hroutil a Meng Yao umíral v náruči Lan Xichen, Lan Wangji společně s partnerem se snažil svého bratra dostat pryč ale Lan Xichen odmítl. Lan Wangji se tedy vzdává a utíká pryč následován Wei Wuxianem.
A Lan Xichen se rozhodl. Musí Meng Yaa zachránit. Vstal i s Meng Yaem v náručí. Vzal svůj meč a ve zmatku a rozvířeném prachu s ním utekl ven.
Chrám se zhroutil. A Lan Wangji s Wei Wuxianem šli dovnitř. Hledali těla Meng Yaa a bratra Xichena. Ale nic, nenašli. Lan Wangji si oddechl. Ale vzápětí se zamračil. Protože z Lan Xichena se nyní stal zrádce pro všechny klany.
Princ Pekel (9)
Po klidném večeru stráveném v otcově náruči, kdy si Soran uvědomil váhu svého postavení a odpovědnosti, měl v hlavě stále jednu myšlenku – Lyara. I přes jejich průšvihy a problémy, které spolu způsobili, věděl, že je to právě ona, která ho přitahuje svou odvahou, sebevědomím a schopností přimět ho vybočit z rutiny.
Jakmile se ujistil, že jeho otec odešel do své pracovny, potichu se vytratil z komnaty a zamířil do jedné z odpočinkových zahrad, kde Lyara často trávila čas.
Lyara tam skutečně byla, opřená o kamennou lavičku, zářivé světlo měsíce ozařovalo její havraní vlasy a rudé konce křídel. Když si všimla Sorana, usmála se svým typickým provokativním způsobem.
„Copak, princi? Přišel jsi, abych ti pomohla naplánovat další průšvih?” pronesla s úšklebkem.
Soran si povzdychl a sedl si vedle ní. „Ne. Myslím, že s průšvihy mám na chvíli pauzu.”
Lyara pozvedla obočí, překvapená jeho odpovědí. „To říkáš ty? Mistr chaosu a král malérů?”
„Jo, to já,” odpověděl s menším úsměvem. „Ale dnes jsem si uvědomil, že můj otec má pravdu. Nemůžu pořád utíkat před odpovědností. Musím se snažit být lepší.”
Lyara chvíli mlčela, její pohled se změnil. Bylo jasné, že ji jeho slova zasáhla víc, než by si přiznala. „Takže teď budeš dokonalý princ? Už žádná zábava?”
Soran se zasmál. „Neboj se, Lyaro. Pořád budu já. Jen možná budu přemýšlet, než něco udělám. A možná… tě budu chtít zapojit, ale bez těch částí, které nás vždycky přivedou do průšvihu.”
Lyara se k němu naklonila blíž. „Zní to jako výzva. Ale víš co, Sorane? Možná máš pravdu. Možná je načase, abych i já ukázala, že dokážu víc než jen dělat nepořádek.”
Soran se na ni podíval, jeho obvykle drzý výraz byl najednou vážnější. „Víš, Lyaro… Jsem rád, že tě mám po svém boku. I když někdy děláš věci ještě složitější, než musí být.”
Lyara se zasmála, ale její pohled změkl. „A já jsem ráda, že mě vždycky vtáhneš do něčeho bláznivého. I když to znamená týdny ve stájích.”
Nastalo ticho, během kterého si navzájem hleděli do očí. Soran se odhodlal a položil ruku na její. „Nechci jen, abys byla mou přítelkyní ve zmatku. Chci, abys byla někým víc. Protože ty… ty jsi jiná. Silná, odvážná. A já bych si přál, abych byl stejně odvážný jako ty.”
Lyara chvíli nic neřekla, ale pak se usmála – tentokrát něžně, bez obvyklé provokace. „Víš, Sorane, myslela jsem si, že jsi jen rozmazlený princ, co si rád hraje. Ale teď… možná tě vidím jinak.”
Soran cítil, jak mu srdce zrychluje, ale jen přikývl. „Takže… co to znamená?”
Lyara se naklonila blíž, až byla jejich tvář téměř u sebe. „Možná, že bych ti mohla dát šanci. Ale pod jednou podmínkou.”
„Jakou?” zašeptal Soran.
„Žádné růžové zbroje pro tvého otce,” pronesla s úsměvem a nakonec ho lehce políbila na tvář.
Soran se zasmál a přikývl. „Slibuju.”
Když se oba rozloučili, Soran se vracel do svých komnat s lehkým úsměvem. I když ho zítřek čekal s novými výzvami, cítil, že má vedle sebe někoho, kdo mu rozumí. A i když věděl, že jejich cesty nebudou snadné, poprvé za dlouhou dobu se cítil, že je na správné cestě – nejen jako princ, ale i jako někdo, kdo si zaslouží Lyaru a respekt svého otce.
Vztah s ní možná přinesl nové komplikace, ale Soran byl odhodlaný ukázat, že dokáže být jak vůdcem, tak tím, kdo chrání ty, na kterých mu záleží.
Princ pekel (8)
I přes všechny předchozí tresty a otcovy promluvy do duše se Soran nedokázal poučit. Spolu se svým zlatým triem a Lyarou znovu rozvířili klid v paláci, tentokrát však jejich vtípek překročil všechny meze.
Zaakerah pořádal důležitý banket na počest sjednocení dvou démonických klanů. Soran a jeho přátelé dostali přísný zákaz se zúčastnit – měli zůstat ve svých komnatách. To však pro ně byla jasná výzva.
Lyara, která nikdy neodolala možnosti rozvířit chaos, navrhla, že by se mohli „nenápadně” zúčastnit a přidat trochu zábavy. Soran souhlasil, protože chtěl na ni zapůsobit – a možná také trochu vyprovokovat svého otce.
V přestrojení za sluhy se vplížili do banketní haly. Jejich plán byl jednoduchý: očarovat jídlo a víno, aby hosté zažili „zábavné” efekty – například měnící barvy oblečení, zmatečné řeči a další drobné iluze.
Vše šlo podle plánu, dokud jeden z hostů – vysoký démon z klanu Naharith – nevypil pohár vína a nezačal chrlit ohnivé jazyky. Chaos vypukl okamžitě. Hosté křičeli, sluhové se snažili oheň uhasit, a Zaakerah, který seděl na svém trůnu, se postavil a jediným pohledem ztišil celou místnost.
„Sorane!” zařval hlasem, který otřásl celým palácem.
Zaakerah vzal Sorana za paži a přenesl ho přímo do své soukromé komnaty. Soran se začal vzpírat, ale bylo to marné. „Otče, tohle není nutné!” protestoval.
„Naopak,” odpověděl Zaakerah chladně. „Je to naprosto nezbytné.”
Soran byl přinucen se předklonit. Zaakerah vzal prut, který měl připravený pro zvláštní příležitosti, a udělil Soranovi první ránu.
„Tahle je za porušení mého přímého příkazu,” řekl, zatímco prut dopadl.
Soran sykl bolestí. „Ale já jsem to…!”
„Mlč,” přerušil ho otec. „Druhá rána je za chaos, který jsi způsobil na banketu.”
Další rána přistála přes princova záda. Soran se snažil zadržet bolestivý výkřik, ale třetí rána ho donutila vykřiknout nahlas.
„A tahle,” pokračoval Zaakerah, „je za to, že ses nepoučil z minulých chyb.”
Po deseti ranách odložil prut. Soran stál se skloněnou hlavou, záda mu pálila, ale v očích měl konečně náznak pochopení.
Po tvrdém, ale spravedlivém trestu, Soran stál se skloněnou hlavou před svým otcem. Jeho záda pálila, a přestože se cítil provinile za své činy, uvnitř něj rostla touha po odpuštění.
Zaakerah, který odložil prut a posadil se, pokynul Soranovi, aby přišel blíž. „Pojď sem, Sorane,” řekl klidněji, jeho přísnost nyní ustoupila otcovské starosti.
Soran chvíli váhal, ale nakonec pomalu přistoupil. Když si sedl vedle otce, neodolal a přitulil se k němu. Položil si hlavu na jeho hruď, kde cítil teplo a klid, který mu často chyběl.
Zaakerah mu jemně položil ruku na rameno, zatímco druhou mu začal přejíždět po středu jeho křídel – místě, které démoni vnímali jako největší projev něhy a útěchy.
„Sorane,” začal tiše, „chápu, že někdy cítíš, že jsem na tebe příliš tvrdý. Ale to není proto, že bych tě nemiloval. Je to proto, že chci, abys byl silný, moudrý a připravený na vše, co tě v životě čeká.”
Soran zavřel oči, zatímco ho otcovy doteky uklidňovaly. „Já vím, otče. Jen… někdy mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrý. Že vás pořád zklamu.”
Zaakerah se na něj podíval, jeho pohled změkl. „Synu, dokud se snažíš, nikdy mě nezklameš. Dělat chyby je součástí růstu. Ale musíš se z těch chyb učit, ne je opakovat.”
Soran se přitulil blíž, jeho hlas byl tichý a téměř dětský. „Budu se snažit, otče. Slibuju.”
Zaakerah ho pevněji objal a položil bradu na jeho hlavu. „Věřím ti, Sorane. A vždy tu budu, abych tě vedl – i když to někdy znamená, že tě musím přivést zpátky na správnou cestu.”
V tu chvíli, v bezpečí otcova objetí, Soran cítil, že mu otec rozumí. A ačkoliv jejich vztah nebyl vždy jednoduchý, věděl, že je založen na lásce a hlubokém porozumění.
Zaakerah pokračoval v hladění Soranových křídel, jemně upravoval peříčka, která se během trestu pomačkala. Soran si povzdychl a tiše zašeptal: „Děkuju, otče.”
„Za co, synu?” zeptal se Zaakerah, aniž by přestal s uklidňujícím pohybem.
„Za to, že mě milujete. I když občas dělám hlouposti,” odpověděl Soran s malým úsměvem.
Zaakerah se mírně pousmál. „Vždy tě budu milovat, Sorane. A to se nikdy nezmění.”
Večer skončil v klidu, kdy otec a syn sdíleli vzácný okamžik harmonie, který byl pro jejich vztah stejně důležitý jako všechny lekce a tresty předtím.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)