Příšerné rande

 

Nina Tyler je nezadaná, lehce neurotická a po několika marných Tindrových eskapádách si slíbila, že už na žádné rande naslepo nepůjde. Ale pak jí kamarádka dohodí „fakt milou, trochu alternativní holku, co má ráda psy, poezii a palačinky.“

Zní to neškodně. Nina kývla. Co nejhoršího se může stát?

Nina dorazila na smluvené místo, veganskou kavárnu. Kterou tajně nesnáší. Doufá že si dá aspoň kafe s kofeinem. 

Chvíli jen sedí a čeká na Lolu, dokud se neotevřou dveře od kavárny a dovnitř vstoupí fialovlasá dívka s tričkem co má nápis:„Miluj tofu, nebo zemři.” A spolu s ní do kavárny vlítl její pes, bez vodítka, na volno. 

„Ahoj, ty jsi Nina?” zeptala se. „Ano,” odpověděla Nina. 

„Já jsem Lola Swarch, mocinky moc  mě těší.” představila se. Natahal ruku a potřásli si.„Mě taky.” řekla ztuhle Nina. 

Lola se usadila na židli naproti Nině. A její se mezitím posadil na nohu Niny. Nina dělala že jí to nevadí. 

Přišla servírka a Lola objednala oběma Smoothie ze Spiruliny. 

Když to přinesla, obě se napily z svého. Nina se znechuceně zašklebila a málem se tím zadusila, naproti ní Lola ta se blaženě usmála. 

Začali si povídat. No spíš Lola hlavně mluvila. 

O konspiračních teoriích o olivovém oleji, o tom, jak komunikuje s rostlinami, a jak jednou držela půst a slyšela hlas své minulosti (co byla prý mořská panna).

Nina přikyvuje, střídavě hledá únikovou cestu a modlí se, aby pes nezačal zvracet. Pak začne. Na její botu.

Když se Nina konečně zvedne s tím, že „má alergii na… ehm… psy, možná i tofu“, Lola se jí pokusí dát pusu. Nina uskočí a praští se o kaktus stojící na parapetu.

Z kaktusu spadne květináč. Zasáhne číšníka. Číšník vylije kávu (bez kofeinu) na sousední hostku. Hostka je Lolina bývalá. Ta to celé sledovala.

Nina uteče. Doslova.

Venku prší. Konečně si koupí obyčejné espresso v bistru na rohu. A jak tam sedí, promáčená a od hlíny z kaktusu, přijde holka s kapucí, podívá se na ni a řekne:

„Doufám, že to nebyla první schůzka s Lolou.“

Nina vykulí oči.

„Byla. Proč?“

– „Protože to znamená, že jsi přežila. Já ne. Doteď nevím, jestli to byl pes, nebo démon.“

A tak tam spolu sedí a smějí se. A to je začátek daleko lepšího rande. Bez spiruliny.

Jak se poznali Francis a Alois

 

Francis je učitel francouzštiny na jazykové škole v malém evropském městě. Je tichý, rezervovaný, nosí kabát i na podzim a nejradši má chvíle, kdy může jen tak sedět v knihovně a poslouchat déšť. Po rozvodu se ženou si zvykl na ticho. Není nešťastný, jen… trochu prázdný.

Jednoho deštivého, kdy Francis seděl v kavárně, popíjel čaj a četl Camuse. Se otevřeli dveře,  do vnitřku vstoupil muž s mokrými vlasy v tmavé bundě s velkým pouzdrem na violoncello. Jmenoval se Alois. 

Posadil se na proti Francisovi, protože všechna ostatní místa byla plná. „Nevadí?”zeptal se tiše. 

Francis řekl že ne a dál věnoval knížce, ale koutkem oka ho potají pozoroval. 

Příští dny se setkávají znovu. Neplánovaně, ale stále častěji. Vždy ve stejné kavárně. Francis si všiml, že Alois skládá vlastní hudbu – zapisuje noty na ubrousky.

Jednou Francis poznamenal : „Já skládám věty, vy skládáte melodie.“

Alois se usměje. „Možná bychom mohli zkusit duet.“

Jejich scházení  se mění v pravidelnost. Jednoho dne Alois pozval Francise na zkoušku. Po koncertu seděli spolu na pódiu, ticho bylo ve vzduchu, jen echo tónů. Alois náhle promluvil: „Když hraju, nejsem sám. A když tě vidím, mám pocit, že ticho je zase plné.“

Francis se lehce usmál  a pohladil ho po hřbetě ruky. Poprvé.

O měsíc později sedí spolu v kavárně. Francis čte, Alois kreslí noty. Venku padá první sníh.

Už nemusí mluvit. Ticho mezi nimi není prázdné. Je plné hudby a slov, co nebyla třeba vyslovit.

Marnivá princezna

 

 

Bylo jedno království jménem Zafírie a v něm žila princezna Elanorora, která byla známá jako Marnivá princezna. Protože byla velice krásna, její vlasy se  třpytily jako zlato na slunci a její oči jako studánky křišťálové vody. A nejhorší na tom je že to věděla a dávala najevo. Každý její pohyb vyzařoval pýchu. 

Každé ráno trávila hodiny před zrcadlem, vybírala si ty nejdražší šaty a přijímala obdivné pohledy svých dvořanů

Jednoho dne do království přišla stařena, která žádala o trochu jídla a vody. Eleonora jí však s opovržením odmítla pomoci a vysmála se jejímu vzhledu. Netušila, že stařena byla ve skutečnosti mocná čarodějnice. Ta se rozhněvala a uvrhla na princeznu kletbu: „Když tak pohrdáš těmi, kdo nemají krásu, zbavím tě jí!“

Druhého dne se Eleonora probudila a zjistila, že její vlasy jsou mastné a slepené, pleť posetá skvrnami a oči zakalené. Zděšeně se podívala do zrcadla – její krása byla pryč! Zoufalá běžela za svými služebnými, ale ty se jí znechuceně otočily zády. Lidé v paláci ji nepoznávali a brzy ji vyhnali, protože se nechtěli dívat na její „ošklivost“.

Eleonora se ocitla sama a bez domova. Poprvé v životě musela prosit o pomoc, ale nikdo ji nepoznával ani nelitoval. Nakonec našla útočiště v malé vesnici, kde ji přijala stará léčitelka. Ta jí nabídla jídlo a práci výměnou za pomoc s bylinkami. Princezna se musela naučit tvrdé práci – sbírala léčivé rostliny, vařila lektvary a pečovala o nemocné. Nejprve se jí to hnusilo, ale časem si uvědomila, že lidé ji začali mít rádi ne kvůli jejímu vzhledu, ale kvůli tomu, co dělala.

Po několika měsících začala Eleonora cítit něco, co nikdy předtím – radost z pomoci druhým. Když jednoho dne ošetřila nemocné dítě a jeho matka jí děkovala se slzami v očích, pochopila, že skutečná krása nespočívá v dokonalé tváři, ale v laskavosti.

V tu chvíli čarodějnice, která ji celou dobu sledovala, zrušila kletbu. Eleonora se znovu podívala do vody a uviděla svůj starý odraz – ale tentokrát si uvědomila, že už na tom nezáleží. Vrátila se do království, ale nebyla už tou povrchní princeznou – stala se laskavou vládkyní, která své lidi chránila a podporovala.

A od té doby se o ní neříkalo, že je jen krásná, ale že je i moudrá a spravedlivá.

Drzý Aurelius 2: Na trůnu se spatné šedí

 

Lucifer na chvíli odešel z trůnního sálu a Aurelius hned využil situace, vplížil se dovnitř a usadil se na trůn. A začal štěkat rozkazy po ostatních démonech. 

Půlnoční setkání

 Klára zmeškala poslední noční tramvaj. . Je silvestr, město je podivně prázdné, v uších jí ještě zní hudba z večírku, na který šla sama. Bylo to hezké, ale neosobní

Drzý Aurelius 1 Jak vytočit Lucifera do pěti minut

 

Aurelius se nudil a to bylo vždycky špatné. To znamenalo jediné, že jeho otec si zažije peklo v Pekle. 

Rande naslepo

 

Matyáš, čerstvě po rozchodu a ještě čerstvěji po přesvědčování kamarádů, že „muži jsou už jen statistická chyba“, se po velkém přemlouvání nechá zlákat na rande naslepo.

Anmorek skóruje na nový rok

 

Tobiáš, lehce cynický, romanticky zklamaný mladík, se na Silvestra chystá zůstat doma s pizzou, pyžamem a smutnými romantickými filmy. Láska je přece jen reklamní trik, ne?

Halloweenská party

 Laura je introvertní vysokoškolačka, která dává přednost hororovým filmům v posteli před hlučnými večírky. Přesto jednou najde ve své schránce pozvánku na tajemnou Halloweenskou párty. Bez odesílatele. Jen místo, čas a poznámka: „Kostýmy nejsou volitelné. Přijď, jestli se nebojíš.“

Letní házená

 

Na konci školního roku bylo sedmnáctileté Tereze, holce z města, oznámeno že na letní prázdniny pojede k babičce na vesnici. 

„Celé prázdniny?! A na vesnici!! Mě stačí že tam jezdíme jen na otočku!” protestovala. 

„Neprotestuj, venkovní vzduch ti prospěje a tečka.” uzemnila ji její matka. 

Tereza vztekle zamručela. Žádný internet, žádní kamarádi, jen starý dům, zahrada a klid, o který nestála. 

Rande přes Tinder

 Adam je introvertní knihovník, přesto sáhl po Tinderu, spíše z nudy, než z toho po vztah. 

Neměl pro tuto apku moc velká očekávání, většina jeho konverzací začínají „Ahoj," a „Co hledáš?" někdy u toho i končí. 

Perfektní rande

 

Čtyři dívky a jeden chlapec seděli v kruhu a dávali si různé otázky. Teď přišla řada na chlapce. „Michaeli?" podívala se na něj černovlasá dívka s brýlemi. „Ano?" dal vědět, že ji vnímá. „Otázka pro tebe zní," zamyslela se. „Už to mám...otázka pro tebe zní...jaká je tvá představa perfektního rande?" zeptala se. Chlapec si pročísl své blonďaté vlasy. „No...o tom jsem nikdy nepřemýšlel." zamumlal. „A bude vám vadit, když to řeknu formou vypravování?" otázal se. „Ne nebude, máme rády tvoje příběhy." řekla zrzka a všechny dívky jí daly za pravdu.

Půlnoční procházka

 

Bylo dvacátého čtvrtého prosince.  Vánoce. A já se procházel venku. O půlnoc. 

   Nemohl jsem to tam s nima už vydržet. Nešlo to prostě ne. Koukat se na ty jejich falešné úsměvy a řeči jak respektují a tad dále. Nejhořší na tom všem ale byla babičina změna chování. Nebyla nijak nábožensky založená, přesto by mě nejdražši poslala do pekel. A ty její příšerné poznámky od tom proč nemůžu být jako ostatní, proč si mi nelíbí děvčata a otravování rodičů, kde se stala chyba. 

Měl jsem jí rád. Hodně rád. Vždycky jsem se k ní těšil. Nechápu jak se z  hodné babičky stala taková zlá mrcha. Já opravdu lidi neodhadnu. Jsem jen naivní idiot. Děcko pitomí. Pomyslel jsem si hořce.  

Stříbrná liška

 

(Fanfikce Zaklínač x Pán prstenů (Hobit))

Mlha se válela nízko, jako by se země sama nechtěla nechat spatřit. Argëte klečela u potoka, prsty ponořené v ledové vodě. Krev, která jí zbarvila dlaně do ruda, nebyla její. Byla příliš svěží, příliš lidská.