Kapitola 2: Nový pád do Pekla
Peklem se rozlehlo dunění, jakoby samotná říše podsvětí zavibrovala pod náporem něčeho nečekaného. Lucifer stál na svém trůnu, jeho rudé oči se zúžily, když pocítil neobvyklou přítomnost. Celé peklo na okamžik ztichlo – démoni i pekelní správci se ohlíželi, jako by čekali, co se stane dál.
Pak se ozval hlasitý BUM – kdesi v nižších patrech se propadl další anděl. A tentokrát to bylo něco jiného než obvykle.
Lucifer sevřel područky svého trůnu, jeho tvář se stáhla do zamračeného výrazu. „Co je to teď?“ zavrčel. Nikdo z jeho poddaných neměl odvahu odpovědět.
Ale jeden určitě měl.
„Tati, tati! Slyšel jsi to?!“ Aurelius vtrhl do sálu se svou obvyklou energií, jeho černá péřová křídla se třepetala vzrušením. „Spadl k nám anděl! Fakt! A ne jen tak ledajaký – prý je to dítě!“
Lucifer si ho chvíli měřil, než pomalu vstal. „Dítě?“ Jeho hlas zněl nevěřícně. „Andělé nepadávají jako děti. Ti, kteří padnou, už dávno prošli rozhodnutím. Pokud je to dítě…“
„Pak se něco pokazilo,“ doplnil Aurelius s širokým úsměvem. „A to znamená, že to bude zábava!“
Lucifer si povzdechl. „Tohle není hra. Pojďme zjistit, co se vlastně stalo.“
Lucifer a Aurelius dorazili k okraji propasti, kam se shromažďovali pekelní démoni, zvědaví na neobvyklou událost. Na zemi mezi černými kameny ležela malá postava – sotva osmiletý chlapec s bledou pletí a nádhernými, i když potrhanými, zlatobílými křídly. Pořád slabě zářil, jako by v něm ještě zůstávaly poslední zbytky nebeské čistoty.
Lucifer si ho chvíli měřil. Byl malý. Moc malý na to, aby byl skutečným padlým.
Dítě, Aziel, pomalu otevřelo oči. Měly jasnou, světle modrou barvu, ale byly plné zmatku. Rozhlédlo se kolem sebe a pak pohlédlo přímo na Lucifera. Nevykřikl. Nebál se. Jen se zamračil.
„Tohle není Nebe,“ zamumlal Aziel.
Aurelius se zachechtal. „Ne, to fakt ne. Vítej v Pekle!“ Roztáhl ruce dramatickým gestem.
Aziel na něj chvíli hleděl a pak se rozklepal. „Ale… já sem neměl spadnout. Já… já tam patřím!“
Lucifer k němu přistoupil a podíval se na něj přísným pohledem. „Andělé nepadnou jen tak omylem. Takže se ptám… co jsi provedl?“
Aziel k němu vzhlédl, slzy se mu třpytily v očích, ale nepropukl v pláč. Byl na to příliš hrdý. „Já… nechtěl jsem poslechnout.“
Lucifer si odfrkl. „To slyším každý den.“
Aurelius se naklonil blíž, jeho černá křídla se pohupovala. „Takže jsi zlobil? Paráda! To znamená, že jsme vlastně skoro stejní!“
Aziel se na něj zamračil. „Nejsem jako ty! Já nejsem zlý!“
„To já taky ne!“ odvětil Aurelius s úšklebkem. „Jsem jen kreativní.“
Lucifer mezitím přemýšlel. Dítě jako on nemohlo padnout přirozeně. Něco ho muselo svrhnout. Nebo někdo.
„Takže tě vyhnali?“ zeptal se Lucifer přímo.
Aziel sklopil pohled. „Ne… ale… ale když jsem neposlechl, potrestali mě. A pak… pak mě něco stáhlo dolů. Nevím proč.“
Lucifer na okamžik zavřel oči. To nebyla obyčejná vzpoura. To bylo něco jiného.
Aurelius se mezitím postavil vedle Aziela a šťouchl ho do ramene. „Takže, co teď? Necháš se zachmuřit jako můj táta, nebo se naučíš, jak přežít v Pekle?“
Aziel se na něj podíval a i přes slzy v očích se v nich zablesklo něco tvrdého. „Nepatřím sem,“ zopakoval.
Lucifer si ho ještě chvíli mlčky prohlížel. Pak se otočil k démonům. „Nikdo se ho nedotkne. Ať už se sem dostal jakkoli, teď je pod mou ochranou.“
Démoni se okamžitě rozestoupili a sklonili hlavy. Aurelius se zaculil a mrkl na Aziela. „To znamená, že jsi můj nový brácha. Připrav se, protože v Pekle se nikdy nenudíš!“
Aziel se zatvářil ještě víc zmateně. Peklo se mu zdálo děsivé. Ale tahle věta? Tahle věta ho děsila ještě víc.
